rukověť kuřmenova

RX Pipes Lumberman

Včera se mi sešly tři nové dýmky do sbírky. Nejdřív ale napíšu o té, která mi udělala zdaleka největší radost. Dostal jsem ji totiž darem od pražského pipe makera Radka Jůzy, řečeného Dejmal. Když jsem někdy na začátku roku psal, že Dejmal „nic jiného než obrklády nedělá“, tak jsem ho tím krapet namíchl. A aby mi dokázal, že i dvouapůlmetrový chlap s obrovskýma rukama jako z nadživotních pomníků socialistických úderníků dovede vyrobit křehkou dýmku, jednu takovou mi z bruyèuru vykřesal. A umí, umí to! Ostatně můžete si všechno podstatné přečíst na Radkově blogu. Tož tu je: malý, lehoučký, pískovaný lumberman. Vybízí k zaklesnutí mezi zuby a spokojenému vyfukouvání kouře i bez toho, abyste si vůbec všimli, že něco držíte v papuli — dýmka totiž váží pouhopouhých 26 gramů. Inspiraci bychom asi našli ve starých anglických a severských dýmkách. Těm prvním odpovídá tradiční tvar, těm druhým mírné naklonění hlavičky směrem ven od...

Domácí archiv

První přikázání každého pravověrného dýmkaře zní: zaarchivuješ! Kdykoliv se objeví nějaký kvalitní tabák, co nám chutná, je potřeba koupit aspoň pár plechovek do zásoby. Čím dříve, tím lépe. Jde o jednu z nejlepších investic vůbec, a to hned z několika důvodů: Ceny tabáků jdou neustále nahoru Občas má některá směs dočasný výpadek, v horším případě se úplně přestane vyrábět Chuti přírodních směsí archivace zásadně prospívá Staré tabáky se dají docela slušně zpeněžit na eBay Design plechovek je rok od roku horší a parte rok od roku větší Chcete-li, aby vás hošíci v klubu milovali, otevřete pro ně desetiletý tabák (ověřeno!) Archivovat jsem začal asi před dvěma a půl lety. Skoro každý rok je tabák o něco dražší, takže doporučuji začít budovat archiv co nejdříve. Levnější už to fakticky nebude. Mám samozřejmě zatím relativně malou zásobu, ale ani ty tři kila tabáku nejsou tak málo, když uvážíte, že do kila se vejde dvacet padesátigramových...

W. Ø. Larsen (Canadian)

Lidové rčení praví, že rovných dýmek není nikdy dost; i kdyby na chleba nebylo. A tuhle podpultovku jsem měl u kluků z Etrafiky schovanou od posledně v šuplíčku, aby mě nějaký nenechavec nepředběhl, to by totiž byla čirá pohroma. Mor a neštovice na ostatní dýmkaře! Minule jsem se tak nějak nemohl rozhodnout, kterou z Larsenek si vzít domů, proto jsem to nakonec vyřešil nejlepším možným způsobem — koupil si obě dvě. Tak se to dělá, vážení. Stojánky mi doma přetékají fajfkami, všude se povalují kusy mořeného dřeva, které nemám kam dávat, ale když už je člověk jednou sběratel, tak na nějaký ten bordel nesmí brát velké ohledy. Pes se uskromní, dokonce i žena se uskromní, ale dýmky potřebují dostatek místa k životu. Takže další W. Ø. Larsen — tentokrát krásný dlouhý canadian. Canadian se říká dýmce s oválným krčkem a klasickým — kónicky tvarovaným — náústkem. Ale když se pozorně zadíváte na elegantní tvary tohoto nového kousku...

W. Ø. Larsen 98

Dááávno tomu, co jsem si naposledy koupil pořádnou frajerskou fajfku. Ale když jsem se dozvěděl, že Vorža s Jakubem mají v Etrafice obří zásilku krásných nekouřených dýmek po zesnulém dýmaři-sběrateli (více než sto kusů!), musel jsem se na ně aspoň jít podívat. Neuvěřitelné kousky. Hladké, rovné i mírně zahnuté, malé i velké, samý straight grain a ptačí oči, zlaté prstýnky, elegantní aplikace. Navíc skoro všechno famózní kusy dřeva. Staré fajfky, jaké už se dnes vidí málokdy. Pán, budiž mu země lehká, měl evidentně dobrý vkus (a dost peněz) — z takové sbírky bych si vybral klidně dvacet fajek bez mrknutí oka. Stanwell, Ascorti, Viprati, Ser Jacopo, W. Ø. Larsen, Peterson, starý Krška, Design Berlin, Brebbia a já nevím co všechno ještě. Zkrátka náramná slast, předčasné Vánoce, předčasná ejakulace. Kdo nevěří, ať tam běží. Nebudou. Ale protože jsem muž racionální, nemám prachy a nemám ve zvyku nakupovat fajky nad pět tisíc, nu...

Cech panen kutnohorských — nežbrblej, Žbrblo!

Krátké, ale dobré. Minutová scéna, kterou jsem objevil ve stařičkém snímku Martina Friče, komedii Cech panen kutnohorských.
— Tys to ještě nikdy neviděl? To je dýmka, víš? A z té se kouří vonný kouř. Je to docela příjemné, viď?
— Jsem člověk hříšný, ale budu se modlit. Nechci do pekla! Smilujte se… všichni svatí, pomozte mi!
— Ale jdi, ty trumbero. Tím se vykuřují ústa a nos, jako se vykuřuje o svátcích pokoj, víš, a nebo kostel. Tedy je to kouř andělský a ne ďábelský, ty —!
— Vy teda nečarujete?
— Jdi už někam na kolo (?)
— Prosím Vás, pane, nechte toho. Kdyby Vás někdo viděl, mohl by z toho mít smrt. Tady to ještě nikdo nezná a přijdete o hlavu!
— Nežbrlblej, žbrblo!

A pak to má ještě pokračování:
— Hlupáci, to je dýmka! Ve světě dnes každý člověk, který jde s dobou, kouří.

Pfeifen Huber Virginia Honeydew Flake

Do tabáků ve formě slisovaných plátků jsem se zakoukal už dávno. Kdyby neměly ty fláky pověst pokaženou odfláknutými produkty firmy Samuel Gawith, byla by jejich popularita mezi dýmkaři určitě ještě o dost vyšší. Flake lépe drží vlhkost a pomaleji vysychá, ale hlavně: chutě bývají lépe propojené než u klasické nadýchané mixture. Plátek vám aspoň o trochu šetří čas, který byste spotřebovali archivací v plechovce, je to přirozené staření, zkrácení času k dobrému, někdy i excelentnímu výsledku. Musí se ovšem jednat o flake z krásných čistých listů, měla by na něm být patrná struktura jednotlivých vrstev. Hezky zpracovaný flake se dá snadno rozebrat na vlákna, vidíte v něm všechny složky a v případě virginií taky různé druhy a odstíny, někdy protkané krystalkami přírodního cukru (prý blobst, říká Ivo). Oproti tomu u odpadního flaku bývají tabáky mokré, blátivé, slepené, nebo naopak úplně bez konzistence, namísto...

Miláčku, tabáky máš v troubě!

Je neděle, chvíli po obědě, a já přemýšlím, co ještě nabídnout té milé návštěvě, která se stále nemá k odchodu. A pak mě to najednou zničeho nic napadne, tak se usměju, odskočím si ladně do kuchyně, ale hned jsem zase zpátky a pokládám na stůj plný plech. „Berte si, ještě jsou teplé.“ „Co?“ „No přece tabáky. Právě jsem je vytáhl z trouby!“ Dámy a pánové, představuji vám další z řady pokusů člověka přečurat matku přírodu. Všichni jste už asi slyšeli o archivaci a zrání tabáků, ale tabák pečený v troubě pro vás bude možná novinkou. Jakže, v troubě? Ano, v troubě. Elektrické nebo plynové, je to docela jedno. Ale vezměme to úplně od začátku, abych se nechlubil cizím peřím a nepřivlastňoval si cizí zásluhy. „Už jsi zkoušel ten pečený tabák?“ zeptal se mě významně Vorža na pondělním rauchensrazu. „Jaký pečený tabák?!“ vytřeštil jsem na něj oči… a nechal se zasvětit. Je známo, že blahodárné účinky archivace tabáku se...

Taras Buľba — retro huľba. Nyní i v MP3

Vážení a milí, tímto se započíná nová etapa mého publikování na webu. Vedle článků budu příležitostně přidávat i audiosoubory pro nečtenáře. Určeno k tanci i poslechu. A začínáme tedy pěkně zvostra, milovaným i nenáviděným článkem o smradlavém kozákovi. Omluvte prosím zhoršenou kvalitu záznamu i ochotnický přednes. Porucha rozhodně není na vašem přijímači. Dělám to ale z lásky k latakii, ne pro cenu za mimořádný herecký či umělecký výkon.

Poslechněte si audio verzi

Co nového v Praze a tak vůbec všelijak o všem a o ničem

Do hospody U Růžového sadu, místa činu, už trefím i bez mapy, buzoly a nápovědy. Na pondělní srazy chodí většinou asi miliarda dýmkařů, ale trousí se jak švábi na pivo (doslova), takže když kolem deváté odcházím domů vypustit Krakena Tristana, ještě jich u stolů přibližně milion zůstává. S tím mám trochu problém, protože to přece není můj styl, chodit z hospody dřív než ostatní! Nadmíru zajímavé je, že každou chvíli probíhá U Sadu soutěž v pomalém kouření. Hošíci mají ve vitrínce nachystané soutěžní dýmky, naváží se tabák, žádné velké rozmýšlení, soutěžíš?, tak tady máš kuřivo, tři, dva, jedna, start a jedem. Na závodech se mi ale poslední dobou vůbec nedaří, a to hned z několika důvodů. Předně rozptýlení. Polovina nebo dvě třetiny lidí nesoutěží, takže se u toho pořád hrozně kecá, což narušuje koncentraci a dýmka ti zhasne, ani nevíš jak. Druhá potíž je, že jsem hrozně zpychl. Jak jsem už odkoukal některé fígle, začínám...

Sen je sen, probudíš se, je den. Petr Pipes (Liverpool)

Příběh Peťákovy dýmky je sice krapítek bizarní, ale zároveň dokonale ilustruje krásnou, milou a někdy i absurdní povahu našeho ďábelského koníčku. Když jsem byl včera v Etrafice v Blanické na semináři se Štefanem „Pištou“ Germanem, prohlédl jsem si v prodejně aspoň zběžně nabídku dýmek, přestože jsem absolutně neměl v úmyslu cokoliv kupovat. Naneštěstí tam kluci mají nejlepší výběr, jaký jsem kdy v české kamenné prodejně viděl. Každý si tam najde něco pro své oko a svou hubu, když přivře obě oči nad cenami. Poslední dobou mě opulentní fajky s krásným zdobením nechávají docela chladným. O to víc si ale všímám dobře provedených klasických tvarů. A dlouhatánský liverpool, nenápadně zastrčený za různě masitými kládami, je přesně ten případ, který mi okamžitě navozuje silné vzrušení, prostě miláček. Na místě jsem pragmaticky a zodpovědně konstatoval, že nemám prachy, a rychle šel pryč, abych se zbavil nepříjemného nutkání...

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky