Do hospody U Růžového sadu, místa činu, už trefím i bez mapy, buzoly a nápovědy. Na pondělní srazy chodí většinou asi miliarda dýmkařů, ale trousí se jak švábi na pivo (doslova), takže když kolem deváté odcházím domů vypustit Krakena Tristana, ještě jich u stolů přibližně milion zůstává. S tím mám trochu problém, protože to přece není můj styl, chodit z hospody dřív než ostatní! Nadmíru zajímavé je, že každou chvíli probíhá U Sadu soutěž v pomalém kouření. Hošíci mají ve vitrínce nachystané soutěžní dýmky, naváží se tabák, žádné velké rozmýšlení, soutěžíš?, tak tady máš kuřivo, tři, dva, jedna, start a jedem. Na závodech se mi ale poslední dobou vůbec nedaří, a to hned z několika důvodů. Předně rozptýlení. Polovina nebo dvě třetiny lidí nesoutěží, takže se u toho pořád hrozně kecá, což narušuje koncentraci a dýmka ti zhasne, ani nevíš jak. Druhá potíž je, že jsem hrozně zpychl. Jak jsem už odkoukal některé fígle, začínám...
