V životě se dějí téměř samé zábavné a potěšující věci. Zvláště pak v Brně, v pět hodin ráno, v Poslední leči. Při jednom takovém krásném večírku ve čtvrtek 16. 6. jsem dostal vynikající nápad, že si dám na dobrou noc dýmku. I vytáhl jsem své zachovalé kožené pouzdro Peterson, vytasil jednu z dýmek, nacpal si čerstvě otevřený Huber English Balkan a připálil oblíbeným Zippem. Vzhledem k blíže nespecifikovanému počtu promile jsem si kouření asi moc neužil; ostatně zanedlouho jsem odešel na kutě a nedlouho poté už spinkal jako mimino. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si ráno uvědomil, že ze čtyř dýmek mám pouze jednu! Tu, kterou jsem si při odchodu ledabyle hodil do tašky. Pouzdro se třemi latakiovými dýmkami včetně zapalovače jsem nechal ležet v Leči. Druhý den však žádné z věcí neměli na místě činu nejmenší tušení. Tímto tedy vyhlašuji pátrání po třech dýmkách. Kdybyste je někdo náhodou někdo někde viděli...
Petr Pipes Bulldog Sand
Jedna čerstvá fajfka, ještě teplá. Vzpomínám si, že už před rokem jsem si udělal menší rešerši mezi klasickými buldoky, především mezi těmi krásnými starými od Dunhilla. Obyčejný pejsek mi ve sbírce doposud chyběl, protože mám jen jeden spigot od Petersona a jednoho českého buldočka ze soutěže. Sami uznáte, že ani jedna dýmka nesplňuje moje výchozí požadavky na čistý základní tvar. A protože vím, že klasické fajfky umí — kam oko dohlédne — nejlépe Petr „Peťák“ Libora, kolega z pražské buňky, požádal jsem ho konečně minulý týden, aby pro mně vystrouhal reminiscenci na ony dunhillovské kreace. Od Peťáka už dvě dýmky mám a obě jsou vynikající, proto jsem se nebál, že dostanu nějaký nepovedený pařez od domácího kutila se čtyřmi prsty na obou rukou dohromady. Peťákovi jsem ukázal několik obrázků vysněného tvaru a sepsal základní proporce dýmky, jako byla délka 130—140 milimetrů, komora 20×30, pískované provedení, bezfiltr a náústek z akrylu nebo...
Sbíječka v D-dur
Sedím u počítače, vymýšlím úpravu na jakousi knížku, poslouchám při tom hudbu a konstatuji, že sbíječka a Český rozhlas D-dur tvoří nepřekonatelnou kombinaci. Což mi ale zároveň připomíná: včera k večeru, zrovna když jsem na dvorku do éteru vyfukoval čpavý dým ze své oblíbené fajfky W·Ø·Larsen, pouštěli z rádiového éteru Prokofjevovu hudbu k mně doposud neznámému filmu Poručík Kiže (1934). Bez sbíječky. Poručík Kiže byl natočen podle novely Jurije Tyňanova a vyznačuje se až cimrmanovskou mystifikací: Chybou písaře se ve vojenských záznamech objeví neexistující důstojník, kterého car obratem pošle sloužit na Sibiř. Kiže je výjimečně schopný voják, a tak je v rychlém sledu povýšen až na generála, ožení se s jistou dvorní dámou a zažije různé pamětihodnosti. Teprve ve chvíli, kdy se má osobně setkat s carem, jenž tak chrabrého a skromného důstojníka jaktěživ neviděl, musí náhle generál nejprve stonat a následně...
Bambusová čtenářka od Aleše Křivance
Anály jsou již, zdá se, zcela přeplněny zkazkami o mé úchylné zálibě v dlouhatánských dýmkách, přesto se tento nový přírůstek nepochybě zapíše zlatým písmem do hlavního (internetového) análu na adrese dýmkař.cz. Fajfka, která se na mne lascivně usmála ve facebookové skupině Czech Pipemakers, si získala zostřenou pozornost prakticky okamžitě. Bambusových aplikací není nikdy dost, dokonalých dřev jakbysmet. Nu a když jsem se dočetl, že dýmka měří krásných 275 milimetrů na délku, proměnil se zájem v nezvladatelnou vášeň. Čibuk jsem okamžitě zakoupil a zařadil do své skromné sbírečky. Protože — co si budeme nalhávat — dokonce ani moje čtenářka z workshopu v Kostelci nad Černými lesy se co do rozměrů tomuto imposantnímu výrobku nemůže rovnat. Bambusové dýmky se těší oblibě především mezi skandidávskými a japonskými pipemakery, přičemž specialisty na dlouhé čtenářské verze jsou právě druzí jmenovaní — světově proslulá je například řada Ikebana od...
ADAM morta liverpool
Adam Schorcht mne obšťastnil a dojal perfektním liverpoolem vyrobeným z morty. Morta, bog oak, bog-wood nebo taky bahenní dub je luxusní dýmkařský materiál, se kterým se setkáváme poměrně zřídka, a i v mé sbírce je to prozatím první takový přírůstek. Bahenní dub je v principu dřevo, které zůstalo ležet dlouhý čas (circa pět až osm tisíc let) v rašeliništi, a bez přístupu vzduchu tam začalo pomaličku karbonisovat. Kdyby zůstalo v blátě a močálu ještě o krapítek déle, nějaký ten milion roků, stane se z něj postupně černé uhlí. Ale tolik času nemáme. A nemáme vlastně ani v úmyslu dýmku z morty spalovat na troud, právě naopak — jde nám o to udržovat v ní malý červený uhlík dýmkového tabáku a způsobovat si tím různé libé pocity. Pro tento účel se bahenní dýmka hodí náramně. Výtečně odolává hoření a navíc má jedinečnou strukturu dřeva, jak se můžete sami přesvědčit na přiložených fotografiích...