Sedím u počítače, vymýšlím úpravu na jakousi knížku, poslouchám při tom hudbu a konstatuji, že sbíječka a Český rozhlas D-dur tvoří nepřekonatelnou kombinaci. Což mi ale zároveň připomíná: včera k večeru, zrovna když jsem na dvorku do éteru vyfukoval čpavý dým ze své oblíbené fajfky W·Ø·Larsen, pouštěli z rádiového éteru Prokofjevovu hudbu k mně doposud neznámému filmu Poručík Kiže (1934). Bez sbíječky. Poručík Kiže byl natočen podle novely Jurije Tyňanova a vyznačuje se až cimrmanovskou mystifikací: Chybou písaře se ve vojenských záznamech objeví neexistující důstojník, kterého car obratem pošle sloužit na Sibiř. Kiže je výjimečně schopný voják, a tak je v rychlém sledu povýšen až na generála, ožení se s jistou dvorní dámou a zažije různé pamětihodnosti. Teprve ve chvíli, kdy se má osobně setkat s carem, jenž tak chrabrého a skromného důstojníka jaktěživ neviděl, musí náhle generál nejprve stonat a následně i skonat. Načež mu jen vystrojen krásný pohřeb a uspořádán slavností průvod — jak jinak než za carovy přítomnosti, který dojatě prohlásí, že „nejlepší lidi mi umírají“. Prokofjev hudbu pro film upravil na orchestrální suitu, která se občas prý hraje i baletně.
