Historie dokládá spoustu postav, třebaže často imaginárních, které máme dodnes nerozlučně spojené s dýmkou. Čestné místo mezi nimi zaujímají soukromý detektiv Sherlock Holmes a také vrchní komisař Maigret. Oba se objevili v nespočtu knih, povídek, seriálů i audio nahrávek, ať už od původních autorů, nebo jejich epigonů. U Sherlocka je dýmka nezbytnou součástí skoro každého vyprávění, zarytí fanoušci určitě znají jeho legendární A three pipe problem. Nejsem nijak zvlášť dobrý znalec Holmesovských reálií, přestože spoustu těch povídek samozřejmě znám, přinejmenším z poslechu. U Richarda Hackera jsem se dočetl zajímavé detaily, které si nepamatuji (nebo jsem jim dřív nepřikládal velkou důležitost). Třeba že ve čtyřiapadesáti z celkových šedesáti příběhů Arthura Conana Doyla kouří Holmes svou dýmku, zatímco jeho přítel a zapisovatel Dr. Watson jen v sedmi. Hacker zmiňuje také některé specifické (a dosti podivné) detektivovy kuřácké...
Doutníky a děvky
S kamarádem Milošem jsme kdysi měli takové období občasného kouření doutníků. Romantika jako za studentských časů a hraní na velké kluky v jednom. Bohužel to bylo bylo jenom u příležitosti vzájemného setkání, párkrát do roka. V doutnících se moc nevyznám, ale musí se jim rozhodně přiznat určitý styl. Kouření doutníku je svátek a trochu obřad, na hony vzdálený těm smrdutým instantním cigaretám, kterými nám okolí permanentně ztrpčuje život. Doutník doutná, tedy aspoň v češtině. Angličtina má zvukomalebné cigar (čti „sigár“), prý ze španělského cigarro, odvozeného od cicada čili cikáda. Hmyz odpuzuje celkem spolehlivě. Hlavní problém je, že bez humidoru se neobejdete. Cigára, která si koupíte v trafice, jsou už zpravidla vysušená, špatně se kouří a nechutnají tak, jak by měly. Zapálení i kouření doutníku vyžaduje určitý cvik, v tom je určitá podobnost s dýmkou, ale doutník, který jednou zhasl, je už znehodnocený, na vyhození...
Chacom Giant
K tomuhle Chacomu jsem se dostal spíše shodou okolností. Procházel jsem dýmkařskou galerii na Flickru a narazil při tom na profil finského sběratele z Helsinek, který rozprodává většinu svojí sbírky. Ten člověk má spoustu kousků v perfektním stavu, řadu z nich nekouřených, všechny dýmky řádně vyčištěné. Hned zkraje jsem se zamiloval do starší, ale přenádherné dýmky Yves St. Claude s dokonalou kresbou ptačích očí, a obratem si o ni napsal. Majitel ji sice mezitím stihl prodat komusi jinému, ale nabídl mi šlechetně slevu na jakoukoliv jinou dýmku, která se mi bude líbit, takže jsme nakonec přece jen udělali „business“. Chacom Giant se ukázal jako dobrá náhrada. Dýmka byla vyrobena v St. Claude, znalci už budou vědět, čím je toto místo na mapě dýmkařské historie tak zásadní. Jedná se o vlastně úplně klasický billiard větších rozměrů. Na délku má 17 centimetrů, i kotel je dost slušný (průměr 23, výška 45 mm), vejde se do něj solidná...
Výroční dýmka Vauen 160 Jahre
První dýmka je vždycky speciální, že? Člověk už sice něco nastudoval, ale pořád ještě je strašný greenhorn, takže vybírá hlavně pocitově, méně už rozumem. Na výroční dýmce Vauen, vydané ke sto šedesátému výročí firmy, mě zaujal primárně její tvar. Na trhu je překvapivě málo billiardů v provedení panel, přitom tento neobvyklý tvar působí velice moderně, progresivně. Kresba dřeva není úplně svislá ani příkladně hustá, ale jinak vcelku pravidelná. Hlavička je nalakovaná na tmavý odstín, aby to nebylo moc vidět, přesto jde o hezký kousek, který rád používám jako cestovní dýmku, protože nezabírá moc místa. Příjemně hranatý náústek je z akrylu, takže se nemusí nijak udržovat a vypadá pořád dobře, dokonce i přes drobné otisky od mých ulámaných zubů. Na straně čepu je stříbrný prstenec s textem Vauen 160 Jahre a dvěma zkřízenými dýmkami, znakem firmy Vauen. Výroční dýmky jsou vyráběné v limitované a číslované edici, moje princezna má číslo 189...
Jak jsem se zamiloval do dýmky
Bude to možná znít dost zvláštně, ale jsem naprosto typický nekuřák. Odmalička chovám odpor k cigaretám a dodnes jsem velkým propagátorem zákazu kouření nejen na zastávkách, úřadech a ve školách, ale i ve většině restaurací. Nikdy jsem nechápal, proč by měli být nekuřáci terorizováni nepříjemným puchem a proč by každá návštěva hospody měla znamenat, že všechno své oblečení člověk automaticky hodí až někam na dno koše na prádlo, aby ho tím smradem neobtěžovalo ještě dalších několik dní. Když vidím na obálce knížky fotku autora s cigaretou v ruce nebo za uchem, dostávám z toho svědění. Asi dva nebo tři roky jsem teď prožíval takové zvláštní období. Bylo pořád hodně práce a můj život se de facto scvrkl na práci na knižní grafice a věci s tím související, hlavně různé články, konference, komise a přednášky. Podařilo se mi vydat dvě knížky, které mi samozřejmě udělaly radost (hlavně když byly konečně hotové), dostudoval jsem —...