Bude to možná znít dost zvláštně, ale jsem naprosto typický nekuřák. Odmalička chovám odpor k cigaretám a dodnes jsem velkým propagátorem zákazu kouření nejen na zastávkách, úřadech a ve školách, ale i ve většině restaurací. Nikdy jsem nechápal, proč by měli být nekuřáci terorizováni nepříjemným puchem a proč by každá návštěva hospody měla znamenat, že všechno své oblečení člověk automaticky hodí až někam na dno koše na prádlo, aby ho tím smradem neobtěžovalo ještě dalších několik dní. Když vidím na obálce knížky fotku autora s cigaretou v ruce nebo za uchem, dostávám z toho svědění.
Asi dva nebo tři roky jsem teď prožíval takové zvláštní období. Bylo pořád hodně práce a můj život se de facto scvrkl na práci na knižní grafice a věci s tím související, hlavně různé články, konference, komise a přednášky. Podařilo se mi vydat dvě knížky, které mi samozřejmě udělaly radost (hlavně když byly konečně hotové), dostudoval jsem — po deseti letech — vysokou školu, ale zároveň mě ta všechna práce začala dost vyčerpávat. Postupně ve mně narůstal pocit, že si musím najít nějaké nové kratochvíle. Ne že bych měl nadbytek volného času, ale rozhodl jsem se vzdálit se trochu počítači a designu, trochu se uvolnit… a nemám na mysli zrovna chození za kurvama ani chlastání panáků ve čtyři řáno v zaplivaném baru na Burianově náměstí nebo kde.
Prostě mě v devětadvaceti postihla krize středního věku nebo co. Někdy má člověk po letech — ne snad stagnace, ale spíš udržování jednoho směru — pocit , že by měl do svého života vnést nějakou novou kvalitu, trochu se obohatit. A tak jsem postupně zhubl patnáct kilo, začal o sebe více dbát, pravidelně mýt, měnit si ponožky a o něco lépe chovat k lidem ve svém okolí, vlastně se i trochu více stýkat s lidmi. Na sociopata docela pokrok. Přečetl jsem taky různé legrační blbosti o gentlemanství, mužnosti a knírech… a své bližní tím postupně uvedl do značných rozpaků, ze kterých se ještě nedostali.
Na rozdíl od puberty si mužnost nepředstavuji tak, že v tělocvičně někoho kopete do hlavy nebo že chodíte do práce bez trička, takže jsem celkem logicky musel narazit na dýmky. A — světe div se! — zjistil jsem, že to je universum samo pro sebe. Dýmky, tabáky, technika, reprezentace, tolik různých témat k objevování a k diskusi! V minulosti jsem sice občas vykouřil doutník, ale dýmka je natolik rozmanitá a bohulibá záliba, že se s žádným jiným kuřáctvím vůbec nedá srovnávat. Jako člověka od designu mě samozřejmě zaujal ten obrovský sběratelský potenciál, kterým dýmkaření oplývá, a v tu chvíli už jsem byl dočista lapen.
Přítelkyně můj nový koníček vzala celkem sportovně, i když se mnou teď odmítá chodit ven, protože místo povídání s ní olizuju parakaučuk a soustředím se na to, jestli má dýmka správný žár a pravidelně hoří. Jenom ten můj plán omezit trochu počítač se úplně nenaplnil, protože po večerech brouzdám na webech dýmkařů a sjíždím dýmkařská videa. Ale o tom by vlastně měl být tento blogísek.