Sixten Ivarsson patřil mezi nejvýraznější postavy dýmkařské scény vůbec a stal se mimo jiné synonymem pro skandinávskou dýmkařskou tradici. V době nedostatku anglických dýmek se postupně vypracoval z neznámého opraváře fajek až na světozámého pipe makera a zakladatele světoznámé dýmkařské dynastie (dýmky navrhuje syn Lars i vnučka Nanna). Ale především Sixten Ivarsson vnesl do oboru cosi úplně nového. Ačkoliv začal své první fajfky tvořit jako nápodoby a parafráze klasických anglických tvarů, už od začátku si tradiční tvarosloví po svém aktualizoval. Nejdřív jen nenápadně, později už dramaticky a nebojácně.
Sixten své dýmky zeštíhloval, hlavičky nakláněl do tupého úhlu ke krčku, po čase přišel s mnoha originálními tvary. Nebyly to jen typické ivarssonovské vejcovité hlavičky, ale též první severské freehandy inspirované kresbou dřeva a také krásné dýmky s aplikacemi z bambusu nebo rohoviny. Své jméno spojil Sixten mimo jiné s firmou Stanwell, pro kterou zejména v 50. a 60. letech navrhl řadu tvarů, jež se po léta úspěšně prodávaly. Ještě dnes se některé z nich v nabídce Stanwella vyskytují, i když už zpravidla nemají tak důsledně vyštíhlený vzhled, posunuly se směrem k průměrnému (ne)vkusu. Nedávno se mi naskytla příležitost pořídit si dva z typických Stanwellů ze šedesátých let, a tak jsem dlouho neváhal.
Subtilní fajfka tvaru číslo 59 (resp. 559) je první z nich. Nepodařilo se mi dohledat, zda se jedná o Sixtenovu vlastní kreaci, nebo jen inspiraci Ivarssonovou prací, ale není to až tak podstatné. V každém případě vychází dýmky přesně z těch principů, které Ivarsson ve Stanwellu představil.
Je to asi padesát roků stará tenká fajfka s hlavičkou vejčitého tvaru, z níž vychází relativně dlouhý krček zakončený sedlovým náústkem z ebonitu. Vajíčko je štíhlé, ostré a vysoké, na fajce není mnoho zbytečného materiálu; je malá, lehká a má překvapivě pěknou kresbu. Celková délka dýmky je 145 milimetrů, komora je vrtaná na 18 mm a hluboká přibližně 38. Značená je starým logem bez korunky a nápisem Old Briar, který se u Stanwella vyskytoval ke konci šedesátých let.
K tomu „starému brieru“ snad jen pár slov. Richard Carleton Hacker ve své knížce The Ultimate Pipebook píše, že ještě před druhou světovou válkou bylo možné sehnat prvotřídní fajfky z vřesovce starého 250 let. Později, jak dýmkaření získávalo na popularitě a ubývalo starého dřeva, vyráběly se nejlepší dýmky z vřesovce stoletého. A v době, kdy Hacker svou knížku psal (t. j. první půlka osmdesátých let) bylo obvyklé vyrábět dýmky z brieru starého asi 50—75 let a jen ty nejhorší fajfky se dělaly z kořene mladšího. Dnes, kdy je už vřesovce málo, používá se často ještě horší materiál. Takže až budete příště přemýšlet, proč se z těch starých dýmek tak bezvadně kouří, vězte, že je to hlavně dřevem!
Kdybyste si chtěli prohlédnout i ostatní fajfky z té doby, doporučuji k proštudýrvání tyhle dva katalogy z šedesátých let (plus jeden z let padesátých).