KategorieDýmkaření

Do hospody U Růžového sadu, místa činu, už trefím i bez mapy, buzoly a nápovědy. Na pondělní srazy chodí většinou asi miliarda dýmkařů, ale trousí se jak švábi na pivo (doslova), takže když kolem deváté odcházím domů vypustit Krakena Tristana, ještě jich u stolů přibližně milion zůstává. S tím mám trochu problém, protože to přece není můj styl, chodit z hospody dřív než ostatní! Nadmíru zajímavé je, že každou chvíli probíhá U Sadu soutěž v pomalém kouření. Hošíci mají ve vitrínce nachystané soutěžní dýmky, naváží se tabák, žádné velké rozmýšlení, soutěžíš?, tak tady máš kuřivo, tři, dva, jedna, start a jedem. Na závodech se mi ale poslední dobou vůbec nedaří, a to hned z několika důvodů. Předně rozptýlení. Polovina nebo dvě třetiny lidí nesoutěží, takže se u toho pořád hrozně kecá, což narušuje koncentraci a dýmka ti zhasne, ani nevíš jak. Druhá potíž je, že jsem hrozně zpychl. Jak jsem už odkoukal některé fígle, začínám...

Když už jsem měl to štěstí a dostal zdarma hezký seminář soutěžního kouření od Martina Pedaina, přišel mi na mysl ten báječný nápad, že bychom mohli něco podobného uspořádat pro celý náš krněnský mančaft, ať mi hoši v šatně pořád nebrečí na rameni, že neumí kouřit a ostatní závodníci se jim smějí a dělají na ně při tom sprosté posunky. Martin byl kupodivu velmi ochotný a přijechal bryskně do naší tělocvičny v Atriu poučit nás, jak se to dělá, aby člověk pořád jenom vyhrával a nemusel se do smrti stydět, že má na diplomu třísté osmdesáté šesté nebo kolikáté vlastně místo. Zamluvili jsme proto na úterý tři stoly a přišlo nás ještě víc než obvykle, řekl bych tak dvě fotbalové jedenáctky včetně několika nadějných mladých kádrů. Večer byl rozdělený na dva poločasy, aby měl Martin možnost vystřídat strany (stoly) a pověnoval se dostatečně všem, co měli zájem něco nového se přiučit. Toť se ví, že někteří matadoři dopředu remcali, že už...