Sousloví dodržovati pitný režim není než mimořádně imbecilní reklamní slogan z pera píáristů firem prodávajících minerálky a slazené vody. Skutečnost, že i velká část tuzemských lékařů šíří podobné bludy v ordinacích a v novinách a v televizi, dokazuje jen to, jak rafinované techniky prodejci předražených vod a příbuzných hovadin vynalezli. Kdybyste ještě v roce 1989 poradili občanovi ČSSR, aby jezdil do krámu pro celé palety balené vody, která je sto padesátkrát dražší než ta, která mu doma teče z kohoutku v lepším případě by si ťukal na čelo a v horším případě by vám rovnou přivolal odbornou pomoc.
Podobný efekt by mělo, kdybyste našemu imaginárnímu Čechoslovákovi vypočítali, že má denně vypít tři nebo čtyři litry tekutin, neboť v osmdesátých letech, když jsem byl ještě kluk, nic jako pitný režim neexistovalo. Každý se napil, když měl zrovna žízeň. Ano, takhle jednoduché to v oněch dřevních dobách bylo! Nebylo myslitelné, aby děti ve škole měly pitíčko na lavici a byly tak pět nebo osm hodin nepřetržitě přisáty na ústí lahve jako mimina k mateřskému cecíku. Kdo chtěl, ten se napil po tělocviku nebo o velké přestávce z kohoutku, případně si k obědu načepoval dvě deci studeného čaje. Když jsme šli po škole na celé odpoledne ven a lezli po stromech a viaduktech, neměli jsme s sebou ani v těch největších vedrech nikdy ani kapku vody. Jen výjimečně jsme si na kolech zajeli do lázní na doušek smradlavé kyselky, vyvěrající z tamního pramene.
Takže znovu: píti se má jen tehdy, máte-li žízeň: To platí jak pro dny, kdy vypijete jednu sklínku vody, tak i pro ty specifické případy, kdy máte strašnou žízeň na deset piv a tři panáky. A obzvlášť příjemné je svlažiti rty a jazyk, když právě kouříte dýmku. Znalci doporučují začátečníkům míti po ruce sklenici mléka, páč neutralizuje zaneřáděnou dutinu ústní po kouření, jemuž začínající kuřmen dosud není uvyklý. Ale v zásadě platí, že volba nápoje má býti čistě na uvážení toho kterého dýmkaře. Těžko namítati něco proti dobrému studenému pívu, zvlášť v létě, když je ve městě vedro k zalknutí a chcete si poseděti s přáteli a otestovati několik vzorků tabáku. Kvalitní vlažný čaj jest také velmi dobrou volbou, mně osobně vyhovuje ponejvíce černý pchu-er, jehož těžká uzená chuť se bezvadně doplňuje se smrtící uzeností balkánů a černých lan.
Specielní kategorií nápojů k dýmce jsou pálenky. Možná vám na mysl prvně přijde tak zvaná whisky… a není to hloupá idea, protože nebývale rozsáhlá nabídka tohoto nápoje z obilovin dovede uspokojiti rozmanitý vkus i rozpočet. Zvlášť kouřové whisky, typické působením rašeliny a řádně vypálených sudů, se výtečně snášejí s latakií. Ale řekněmež si na rovinu, že i když se dá vypáliti v podstatě všechno včetně znojemské salátové okurky, tak pravý gurmet si místo rumu z řepy nebo whisky z kukuřice, prosa a obdobných nesmyslů raději zvolí surovinu z nejlepších. Máte-li totiž v základu namísto ovsa staré dobré hroznové víno, jeden z nejušlechtilejších pěstitelských produktů vůbec, výsledkem bude docela jiné pitíčko! Říká se mu obyčejně brandy a jak všichni víme, nejslavnější brandy jest francouzský cognac, mající nejen chráněné označení původu, ale i přísné regule pro výrobu, staření pálenky a označování lahví, aby bylo zaručeno, že vám sklenka po jídle okamžitě přivodí několik hlasitých orgasmů.
Cognac ale není zdaleka jediná vinná pálenka na trhu, dokonce ani není nejstarší. Za nejstarší brandy se považuje francouzský armagnac, známý už od 14. století. Zatímco cognac je produkt velkých továren (jako Hennessy nebo Rémy Martin), producenty armagnacu jsou dodnes spíše menší rodinné firmy, a tak není divu, že jejich celková produkce tvoří jen zlomek celkové světové produkce brandy. A není to rozhodně jediný podstatný rozdíl mezi těmito dvěma blízkými sourozenci. Liší se i technologie výroby, kdy cognac jest typický dvojitou destilací, zatímco gaskoňský armagnac se vyrábí destilací jedinou, postupnou. Na rozdíl od cognacu, směsi desítek Eau-de-vie, argmagnac je zpravidla složen z hroznů jedné konkretní sesony. Výsledkem jest pálenka o poznání plnější a výraznější než dokonale uhlazený koňak.
Mým oblíbeným pitíčkem k dýmce je armagnac značky Castarède. To je společnost, která má dodnes dosti nenormální (a velmi sympatickou) firemní politiku. Zatímco zákon předepisuje, aby armagnac s označením VSOP (Very Superior Old Pale) byl stařený v sudu minimálně čtyři roky a XO (Extra Old) minimálně šest, žabožrouti v Castarède svou pálenku staří přinejmenším dvojnásobný čas: VSOP deset a XO dvacet let. Už ten desetiletý destilát jest boží, ale po dvaceti letech v soudku se jedná o čirou extasi všech chuťových buněk. Ale ani to ještě nejlepší produkt od této firmy, protože Castarède prodává také armagnac stařený padesát (!) let v sudu, lahve z druhé světové války nebo i armagnac vyrobený roku 1893.
Abyste mi věřili, že armagnac by měl píti každý, dovolte mi předložiti důkaz o jeho blahodárných účincích, jak o nich hovoří už „Velmi poučná kniha o tom, jak si zachovat pevné zdraví a udržet si kondici“ z roku 1310. Z léčivých účinků vypichuji zejména, že armagnac:
— Tříbí ducha, vyvolává staré vzpomínky, činí člověka nade vše šťastným a pomáhá uchovat si mládí a oddaluje stáří.
— Jako kořalka nebo grog působí blahodárně proti bolesti hlavy způsobené nachlazením.
— Ponechá-li se chvíli v ústech, rozvazuje jazyk a nesmělému dodává odvahu.
— Umožňuje konzervovat vajíčka a syrové nebo vařené maso. Přidáme-li bylinky, vytáhne z nich všechny blahodárné vlastnosti.
— Hojí zarudlé, zanícené a slzící oči.
— Léčí žloutenku a dnu.
— Obklady z armagnacu hojí rány.
— Častá mazání dokáží rozpohybovat ochrnutou končetinu.
— Tiší bolesti zubů a odstraňuje nepříjemný zápach.
— Při pravidelném kloktání léčí zarudlý krk.
— Léčí bolesti uší a hluchotu, pomáhá proti vředům.
— Odstraňuje žlučové a ledvinové kameny.
— U lidí trpících malomocenstvím zabraňuje dalšímu postupu nemoci.
— Občas a v střídmé míře je vhodná i pro těhotné ženy…
Vážení, užívejte pravidelně armagnacu, abyste byli zdrávi!
Inspirován tímto článkem pustil jsem se do objevování i tímto směrem ač doposud bez zvláštní afinity k danému a dlužno říci, že jsou skutečně velké rozdíly v původem kvalitních a méně či nekvalitních nápojích. Dokonce jsem se přes koňak dostal až k rumu (zatím stále bez závislosti :-)) kde platí stejná pravidla. K dýmce obligátně ponejvíce oblibuji kávu a to divočejší kyselejší odrůdy zvrhle s mlékem což si opravdu užívám.
A. H.