Klidné večery, malé dýmky a zbloudilé duše

Právě jsem se vrátil z procházky, během níž jsem zjistil, že úplně nejlepší čas na dýmku je pro mě tak kolem druhé hodiny ranní. Tři a půl hodinky jsem na sporáku táhnul kuřecí vývar do zásoby a pak vzal psa ven, že se po celodenní práci trochu protáhneme. Na delší procházku je totiž ideální přesně takový vlahý večer kolem patnácti stupňů. A tma vůkol, bezvětří, prázdné ulice, ve kterých se dá korsovat do alelůja. Člověk nikomu nesmrdí pod nos, vždyť už ani většinou nikoho nepotká, leda snad náhodně zbloudilé opilecké duše anebo zaběhnutého alíka, jako se mi to stalo nedávno. Byl to docela velký německý ovčák a evidentně se utrhl někde z výběhu, protože mu z obojku trčel kus kovového řetízku. Zavolal jsem na něj odchytáře z městské policie, aby mi neošustil toho mého černého kříženečka, kterému vytrvale očuchával anus a zkoušel naň bezúspěšně různé vilné pohledy.

Ne tak dnes. Klid jako po vymření, ani lístek se nepohnul. Nacpal jsem příjemnou anglickou ukolébavku Royal Yacht a užíval si okolí Wilsonova lesa. Protože jestli jsem k něčemu v životě přirostl tak právě k tomu brněnskému lesoparku založenému 1882, na chlup sto roků před mým narozením. Chodím do něj každý den zatím se zdá, že mě to jen tak snadno a rychle neomrzí.

Jeden při těch příležitostech kolikrát úplně prozře. Například už najisto vím, že nejvíc mi chutnají malé dýmečky tak na třicet minut; nemusíte se u nich trápit s dokuřováním navlhlého smetí na dně a ani ten pes nedělá smutné oči a ukňučené výrazy, co si natrénoval v útulku, abyste věděli, že už ho to nebaví a chce jít domů. Dlouhá rovná dýmka s malým kotlíkem nevyžaduje žádnou velkou snahu a péči, hoří skoro sama, za chvíli máte hotovo a klidně si můžete vzápětí vzít jinou fajku, pokud je ještě chuť. Všechny obří kotle, co mám ve sbírce, tam většinu času jen leží, protože vždycky si radši vezmu dvě menší dýmky než jednu velikou. Óbrkotel zabere fůru času, po hodině už toho mám většinou dost, vlastně jen připaluju hromadu shořelého popela na dně, abych ještě zúročil zbytečky tabáku a nezpronevěřil se základní mantře, že dýmka se má dokouřit až do úplného konce, aby nezkysla.

Trochu jsem teď přemýšlel a došel k závěru, že až se bude lámat chleba (nebo rohlík!), vezmu si na pustý ostrov jenom tři čtyři menší dýmky, co patří mezi mé oblíbence. Určitě bambusový Stanwell, tu vlastnoruční čtenářku, Kloučkovu hemisphere, Savinelliho rustik, možná i Nannu Ivarsson nebo Naval Admiral. Klidně do nich nacpu nějaké pochcané seno, jestli nebude zbytí, hlavně když se mi povede vykřesat oheň. A protože pořád platí, že co můžeš udělat dnes, neodkládej na zejtra, jdu si ještě před spaním z knihovny vytáhnout nějakou příručku od E. T. Setona, ten pán vždycky dobře poradí.

Komentáře (3)

  • Hehe, taky jsem původem z Brna, jste jenom o rok starší než já a s těma malýma dýmka úplně souhlasím – zvlášť při procházce se pse – jsme na tom stejně.

  • Ahoj uplne s tebou souhlasim. Taky me prestava bavit kourit hodiny a tahat mokrej tabak. Hledam nejakou mensi dymku tak na pul hodky. Nemas nejake typy?

  • Radku, to je těžká rada. Každá firma a skoro každý dýmkař (kromě Kršky!) má nějaké menší dýmky. Mně se zdá ideální dívat se po tvarech „prince“, které jsou ze své podstaty vždycky docela malé. Druhá možnost je vzít si střední dýmku a nacpávat jen do půlky nebo do dvou třetin, to taky občas dělám. :)

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky