XIII. Klání zemí Koruny české

Na soutěž v pomalém kouření jsem jel letos vůbec poprvé, dřív jsem si netroufal. Protože hrozilo, že si podpálím vous, propálím dýmku, vyrazím zuby nebo ztropím jinačí ostudu, načež mě některý škodolibý reportér vyfotí do novin coby odstrašující případ. Rozhodl jsem se proto načerpat co možná nejvíc zkušeností, než se pustím do opravdického „závodění“. Po bezmála třech letech s dýmkou v koutku asi konečně nastal onen historický okamžik… Nu a tak jsem si nažehlil pořádné puky na kalhotách, vyleštil polobotky, řádně navoskoval kníry a vyrazil vstříc novému dobrodružství.

Klání se konalo v Havlíčkově Brodu v sobotu 15. června 2013 ve dvě hodiny odpoledne. Z naší legendami (a pavučinami) opředené brněnské buňky se mnou bohužel nevyrazil nikdo, tak jsem se svezl alespoň s Michalem Hubaczem z Etrafiky, který s sebou vzal ženu a tabáky na prodej (přesněji řečeno ženu na soutěž, tabáky na prodej).

Už v jedenáct bylo v místě konání minimálně pětadvacet závodníků, kteří dýmali, rokovali anebo obědvali jako o život, postupně pak přijížděli další borci, až se počet účastníků vyšplhal na úctyhodných sedmdesát pět. Spousta dýmkařů spadala do větších klubů. Jednotlivé klany bylo možno rozeznat podle válečných barev a také podle stolů označených vyšívanými vlaječkami s kresbami dýmek a různými heraldickými figurami. Veškeré tyto atributy měly jediný cíl: agresívním rykem bohatých visuálních motívů znervósnit neorganizované fajfkaře z Brna a okolí.

Na akci jsem kromě Michala znal osobně jenom Honzu Kloučka, ale v průběhu soutěže a po jejím skončení bylo dost času seznámit se s některými dalšími kolíky, které jsem dříve vídával jen na fóru Dýmka.net (Fénix, Pitrson) anebo jsem dříve četl jejich články na webu (kupříkladu Nevill). S Honzou přijela vynikající dánská dýmkařka Manduela, ale žádné svoje krásné výrobky nepřivezla a neprodávala — na její ceny kolem dvou tisíc dolarů za kus ještě český trh není připravený. Z ostatních výrobců dorazil Přemysl Omrt, Michal Novák, Martin Peleška a Petr Vobořil, ze zahraničí Georgi Todorov. Všichni s sebou měli pár dýmek, které by určitě stály za hřích, já jsem si ale dal předsevzetí, že nic kupovat nebudu, a toho jsem se nad očekávání důsledně držel.

Samotná soutěž probíhala podle oficiálních mezinárodních pravidel. V praxi to znamená, že každý účastník dostane soutěžní dýmku, tři gramy tabáku, dřevěné dusátko, dvě sirky a čistý list papíru na přípravu tabáku. Příprava je omezena pěti minutami, na zapálení mají všichni závodníci jednu minutu, která se započítává do celkového soutěžního času. Prvních deset minut se nesmí pít, není povoleno žádné další vybavení (například čističe).

Zvolený soutěžní tabák Irish Spring Flake od Stanislawa není úplně špatný, ale rozemnutí fláku zabralo spoustu času, takže jsem se do limitu pěti minut včetně nacpání vešel jenom s odřenýma ušima. Dýmka sice měla poměrně velký kotlík, takže nebylo nutné tabák zbytečně přitlačovat, stejně se mi ale podařilo trochu ucpat kanálek, což negativně ovlivnilo tah jinak velice hezky otevřené fajfky. Za normálních okolností by stačilo protáhnout kanálek čističem, ale tady to nešlo. Při inspekci dýmky jsem zjistil, že má příliš těsný čep, rozebrání vyžadovalo trochu násilí. Nebyl jsem ale jediný, podle odevšad se ozývajícího vrzání bylo jasné, že případná rozborka v průběhu kouření bude asi krapítek problematická věc.

Se závodním kouřením žádné zkušenosti nemám, tudíž jsem jel na jistotu a nepokoušel se honit v kotli miniaturní uhlík — zapálil jsem zkrátka celou horní vrstvu tabáku a dělal všechno pro to, aby se dýmka hezky rozhořela. Nechtěl jsem skončit jako jiní závodníci, kterým dýmka zhasla ve druhé minutě, načež další hodinu a půl byli odsouzeni k roli pozorovatelů okolního dění. Ucpaný kanálek mě nutil hodně se soustředit a často a vydatně tahat, aby dýmka najednou nezhasla, ale dalo se to přežít, zažil jsem i horší kouření. Bylo mi trochu líto Roberta Kněze, sedícího u stejného stolu, který si kouskem tabáku zablokoval kanál skoro úplně, a tak oheň v dýmce udržel jenom za cenu velké fyzické námahy. Seděl s propadlými tvářemi a tahal jak stará lokomotiva, občas mu ve fajce skřípalo nebo bublalo, no bylo to k popukání. Přesto ale udělal pěkný čas kolem osmačtyřiceti minut.

Můj cíl byl dát aspoň dvacet, abych si místo poháru neodvezl jen z ostudy kabát, takže když se hodiny přehouply přes půlhodinu, byl jsem už docela v klidu a užíval atmosféru. Asi třikrát jsem měl s dýmkou namále a skoro mi vyhasla, ale povedlo se mi ji vždycky ještě rozjet přiklopením hlavičky dlaní a pořádným tahem. Na konci čtyřicáté páté minuty už ale chcípla úplně, takže oficiálně jsem skončil s časem čtyřicet šest minut a jedna vteřina, za který se myslím můžu docela pochválit. Výsledek v polovině startovního pole je víc, než v co jsem mohl doufat, jsem naprosto spokojený. Přes hodinu se dostala asi dvacítka lidí, ale potom začali odpadávat jak zralé hrušky. Manduela udělala nejlepší ženský čas 1:07,05, na druhém místě celkově skončil Alois Pospíšil s časem 1:28,51 a s přehledem zvítězil Martin Pedain s výkonem 1:42,29. Martin byl evidentně v pohodě, kouřil velmi ledabyle, chodil od stolu ke stolu a s každým si povídal. Měl jsem z toho pocit, že kdyby se mu chtělo, bude kouřit ještě asi hodinu. Zřejmě slušný oddíl.

XIII. Klání bylo ve všech ohledech podařené. S průběhem a organizací soutěže jsem byl opravdu hodně spokojený, všechno bylo perfektně připraveno, včetně ochutnávky vín a večeře, takže příště pojedu rád znovu. Jenom doufám, že se připojí i ostatní závodníci z našeho brněnského „pipe clubu“, abych tam nemusel zase strašit sám. Sláva vítězům, čest poraženým, organizátorům dík a 3× zdar. Více fotek v galerii na Google+.