Občas, když nemám chuť na dýmku anebo se mi nechce starat o udržování ohně v hlavičce, protože mám něco jiného na práci, vezmu si z humidoru některý doutník. Nemám jich tam moc, většinou deset nebo dvacet, ale zásoba je to dostatečná i pro případy, že by přišla návštěva a měla na doutník chuť.
Už více než rok jsem měl v humidoru schovanou jednu Cohibu, kterou mi dal kamarád, ale nekouřil jsem ji, protože měla (bohužel) poškozený jak vázací, tak i krycí list. Doutník byl asi trochu přeschlý a nepřežil transport do Brna, a tak jsem ho nechal trochu dovlhčit a vyzrát. Mezitím jsem přemýšlel, co s ním provedu. Vykouřit standardní cestou by se asi nedal, protože dírami v krycím listu by šel falešný tah. Napadlo mě, že ho nařežu na menší kousky (jako dýmkové lano) a smíchám s čistou Virginií, pak jsem si ale vzpomněl na nějaký článek nebo diskusi, kde autor strčil doutník do dýmkové hlavičky a vykouřil tak. Inu proč ne, zkusit se má všechno.
Protože šlo o robusto, které má průměr 20 milimetrů, našel jsem si nejprve dostatečně velkou dýmku od Chacomu, která má vrtání 22 a dostatečně vysokou hlavičku. Tak velké dýmky mám tři, ale z Chacomu kouřívám neutrální tabáky a pro ten doutník se mi zdál asi nejlepší. Na řezání jsem použil místo doutníkových nůžek nabroušený kuchyňský nůž, ale asi by to bylo nakonec jedno. Doutník jsem postupně rozdělil na díly asi po dvou centimetrech, aby pěkně sedly do hlavičky a ponechaly nahoře aspoň tři nebo čtyři milimetry prostor, nerad cpu dýmku úplně po okraj. Nejhezčí kousek jsem pak nacpal a trochu zatlačil dovnitř, i když jsem měl strach, abych to moc neutemoval.
Ta výška kolem dvou centimetrů mi umožnila jednu pozitivní věc, a to bez námahy vyrobit cosi jako takzvanou air pocket method, kdy tabák je nacpaný jen ve dvou horních třetinách a vespod ponechává jakousi vzduchovou kapsu. Ta zabraňuje ucpání kanálku a zajišťuje tím pohodlný tah. V průběhu udusávání se tabák postupně stlačuje směrem ke dnu, takže není problém jej vykouřit všechen.
S nacpanou dýmkou jsem zašel na Rosničku a zapálil (plynem, sirky jsem zapomněl doma). Doutník chytl krásně a rovnoměrně, okamžitě o sobě dal vědět do celého okolí. Při tom jsem si uvědomil, jak málo vlastně jako kuřák dýmky registruji její vůni. A že doutník vás vždycky okamžitě flákne do nosu. Chuť v první třetině byla plná, výborná, typicky doutníková, nebylo potřeba nic dusat, protože tabák se roztáhl jenom neznatelně a nikam nevylézal. Kouř naprosto chladný, hutný a bohatý, hoření bezproblémové. Po první třetině dýmka zhasla, tak jsem ji nechal asi dvě minuty odpočinout, připálil a navázal na chuťový zážitek, který se postupně nepatrně zlomil směrem k čistým Virginiím s jasným doutníkovým podtónem. Tady už jsem cítil, že musím trochu dusat, aby se zredukoval nadýchaný popel a dýmka měla správný tah. Dýmku jsem pak připálil ještě jednou v poslední třetině a dokouřil do příkladného popílku. Operace mi zabrala necelých padesát minut, což je na šestinu doutníku velice pěkný čas.
Protože mi doutník přišel na kouření v dýmce moc suchý (a přestože v chuti ani hoření se to nijak negativně neprojevilo), ostatní nařezané válečky jsem uložil do zavařovačky a rozhodl se je trochu dovlhčit piškotem. Ve sklenici se mi doutník samozřejmě ještě víc rozbalil, takže příště ho budu muset nadrolit a nacpat standardně, snad to půjde hladce. Dýmku budu používat stejnou, protože se osvědčila. A také proto, že je teď krásně doutníkově nasmrádlá. Trochu tabáku pak ještě zkusím smíchat s Virginií, nejspíše se zbytkem Old Gowrie, který mám v jedné plechovce. Dám vědět!