KategorieTechnika

Doutník v briaru

Občas, když nemám chuť na dýmku anebo se mi nechce starat o udržování ohně v hlavičce, protože mám něco jiného na práci, vezmu si z humidoru některý doutník. Nemám jich tam moc, většinou deset nebo dvacet, ale zásoba je to dostatečná i pro případy, že by přišla návštěva a měla na doutník chuť. Už více než rok jsem měl v humidoru schovanou jednu Cohibu, kterou mi dal kamarád, ale nekouřil jsem ji, protože měla (bohužel) poškozený jak vázací, tak i krycí list. Doutník byl asi trochu přeschlý a nepřežil transport do Brna, a tak jsem ho nechal trochu dovlhčit a vyzrát. Mezitím jsem přemýšlel, co s ním provedu. Vykouřit standardní cestou by se asi nedal, protože dírami v krycím listu by šel falešný tah. Napadlo mě, že ho nařežu na menší kousky (jako dýmkové lano) a smíchám s čistou Virginií, pak jsem si ale vzpomněl na nějaký článek nebo diskusi, kde autor strčil doutník do dýmkové hlavičky a vykouřil tak. Inu proč...

Rovnoměrné zakuřování dýmek — jeden můj postřeh

Zakuřování dýmek je otrava. Hrozná. Nechutná to ještě tak, jak má, člověk musí dávat velký pozor, aby nepropálil dřevo, zkrátka je s tím trocha mrzení. Má-li dýmkař pravidelný přísun nových dýmek, prakticky nevychází ze zakuřovacího procesu, protože to všechno nestíhá. Největší potíže se zakuřováním je ta, že je nesmírně obtížné vytvořit uvnitř hlavičky skutečně pravidelnou vrstvu karbonu, který následně bude chránit dřevo proti prohořívání. Zpravidla ve spodní polovině — a především u dna dýmky — to jde mnohem pomaleji a hůř než v horní části kotle. Odborníci, většina příruček a také doporučení výrobců dýmek říkají, že při zakuřování byste měli nejprve nacpat několikrát jen třetinu dýmky, pak polovinu a teprve až po circa čtrnácti dnech kouřit z plného kotle. To by mělo zaručit, že ve spodní části hlavičky se vytvoří pěkná vrstva karbonu, která postupně bude pokračovat až ke jejímu hornímu okraji. Jiní říkají, že je to jedno...

S filtrem, nebo bez?

To je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát — nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —. Není to tak dávno, co jsem měl v plánu kupovat výhradně dýmky připravené pro devítimilimetrový (uhlíkový) filtr. O balzových nebo papírových filtrech se teď nehodlám bavit, protože jejich funkce je omezená (nebo přinejmenším sporná). A měl jsem k tomu tři hlavní důvody: Za prvé: filtr filtruje různé sračky, což se může hodit. Za druhé: filtr saje vlhkost a brání močce, aby se z kotlíku a náústku přestěhovala až do úst a tropila tam neplechu. A za třetí: filtr zjemňuje chuť tabáku a činí ho snesitelnějším pro nezkušeného kuřáka. Kvůli tomu jsem si někdy vyčítal, že si kupuji různé bezfiltrové dýmky…...

Tabák na jednu sirku (aneb Peterson Irish Oak)

Ne, toto rozhodně není ani zdaleka stejný článek jako Dýmka na jednu sirku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tentokrát se chci krátce věnovat tabáku od Petersona, který je kandidátem pro chladné a pomalé kouření s minimální spotřebou zápalek. Tabák se dodává v kulatých padesátigramových plechovkách, ale já si jej dávám do zavařovacích sklenic. Jde o směs virginie, cavendishe a perique, které dozrávají v dubových sudech od Sherry. Není to ale žádné třešňové víno ani třešňovica (Cherry), jak udávají české překlady, nýbrž Sherry (ze španělského vino de Jerez) — tedy víno ze španělských hroznů fortifikované vysokoprocentní pálenkou. Dubové sudy dávají tabáku nezaměnitelný charakter: už po otevření se projevuje typickou dřevitou vůní, jakou dobře známe z některých destitálů — zejména whisky. Ale do dubových sudů se dává dozrát i slivovice nebo jiné pálenky, dělá to tak s částí své produkce třeba můj strýc… a výsledek je famózní...

Dýmka na jednu sirku

Asi to patří k představě o profesionálním kouření dýmky — spotřebovat jedinou zápalku na jedno nacpání. Ono to jistě jde, když se naráz sejde několik šťastných okolností: dobře nacpaná dýmka, adekvátně vlhký tabák, dobré dřevo… a hlavně velká zkušenost. Ostatně konají se soutěže v pomalém kouření dýmky, kde pravidla připouštějí jen dvě sirky na počáteční zapálení, pak už zkrátka každý dělá, co umí. Ale já o těch soutěžích vlastně moc nevím. Do neznámé společnosti se moc nehrnu a kamarády-dýmkaře, se kterými bych podobné věci podnikal, tady v okolí žádné nemám. A ani to není podstatou mého příspěvku, snad jen upozorním, že soutěžní techniku popsal Twineryy tady. Dýmka na jednu sirku je spíš sportovní — a ve své podstatě i trochu stresující záležitost; normálně to kuřák neřeší. Taky odborná literatura je v tomto ohledu mírná: říká, že je v podstatě jedno, kolikrát si tabák zapálíte. A že není žádná ostuda spotřebovat sirek...

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky