KategorieDýmkaření

Cech panen kutnohorských — nežbrblej, Žbrblo!

Krátké, ale dobré. Minutová scéna, kterou jsem objevil ve stařičkém snímku Martina Friče, komedii Cech panen kutnohorských.
— Tys to ještě nikdy neviděl? To je dýmka, víš? A z té se kouří vonný kouř. Je to docela příjemné, viď?
— Jsem člověk hříšný, ale budu se modlit. Nechci do pekla! Smilujte se… všichni svatí, pomozte mi!
— Ale jdi, ty trumbero. Tím se vykuřují ústa a nos, jako se vykuřuje o svátcích pokoj, víš, a nebo kostel. Tedy je to kouř andělský a ne ďábelský, ty —!
— Vy teda nečarujete?
— Jdi už někam na kolo (?)
— Prosím Vás, pane, nechte toho. Kdyby Vás někdo viděl, mohl by z toho mít smrt. Tady to ještě nikdo nezná a přijdete o hlavu!
— Nežbrlblej, žbrblo!

A pak to má ještě pokračování:
— Hlupáci, to je dýmka! Ve světě dnes každý člověk, který jde s dobou, kouří.

Co nového v Praze a tak vůbec všelijak o všem a o ničem

Do hospody U Růžového sadu, místa činu, už trefím i bez mapy, buzoly a nápovědy. Na pondělní srazy chodí většinou asi miliarda dýmkařů, ale trousí se jak švábi na pivo (doslova), takže když kolem deváté odcházím domů vypustit Krakena Tristana, ještě jich u stolů přibližně milion zůstává. S tím mám trochu problém, protože to přece není můj styl, chodit z hospody dřív než ostatní! Nadmíru zajímavé je, že každou chvíli probíhá U Sadu soutěž v pomalém kouření. Hošíci mají ve vitrínce nachystané soutěžní dýmky, naváží se tabák, žádné velké rozmýšlení, soutěžíš?, tak tady máš kuřivo, tři, dva, jedna, start a jedem. Na závodech se mi ale poslední dobou vůbec nedaří, a to hned z několika důvodů. Předně rozptýlení. Polovina nebo dvě třetiny lidí nesoutěží, takže se u toho pořád hrozně kecá, což narušuje koncentraci a dýmka ti zhasne, ani nevíš jak. Druhá potíž je, že jsem hrozně zpychl. Jak jsem už odkoukal některé fígle, začínám...

Tiskoví magnáti Voskovec a Werich

Na knihu Františka Cingera mě upozornil Tomáš Vejvoda, kterému patří velký dík. Knížka vyšla v roce 2008 v nakladatelství Akropolis a kromě původního autorského textu (který je v menšině) obsahuje faksimile časopisů Osvobozeného divadla: Vest Pocket Revue (1929—1930) a Lokální patriot (1937—1938). V prvním časopise najdeme to hlavní, co nás zajímá, texty o dýmkách. Má je na svědomí Adolf Hoffmeister, který obeslal významné světové dýmkaře své doby zvídavým dotazníkem a získané odpovědi zveřejnil. Dopis dostal například i od Alfreda Dunhilla. Inkriminované stránky jsem vyfotil a text přepsal; tady to máte: My kuřáci dýmek všech národů a tříd pokládáme dýmku za záruku svě­tového míru, za symbol klidu, rozvahy a moudrosti. V dýmce je soustředění a míra pro měření okamžiků i věčností. Kouříme z ní kouzlo samoty, kázeň myšlenek a chutnou vůni dobrého tabáku, chutný tabák sebevědomí a spo­kojenosti...

3 roky s dýmkou

Právě jsem velice složitým matematickým výpočtem zjistil, že jsou to na den přesně tři roky, co se započala moje historie s dýmkou. Už ani nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem chtěl udělat další krok vstříc opravdovému gentlemanství. Skončilo to nakonec objednávkou výroční dýmky Vauen včetně nezbytného příslušenství a taky prvního děsivého tabáku od MacBarena. Brzy jsem zjistil, že dýmka je obrovská a dá se z ní kouřit klidně přes dvě hodiny, pročež ji využívám velice málo. Taky jsem si ji u Marka Cikla nechal odlakovat a navoskovat — sice se při tom na hlavičce objevily nějaké kazy, ale mám ji teď o něco radši. Mimo to jsem ale ještě stihl všechny tyto pozoruhodné věci: 1) Seznámit se přinejmenším s dvaceti dýmkaři (a s circa patnácti se stýkám každý týden) 2) Potkat řadu dalších lidí, kteří se se mnou dali do řeči právě kvůli fajfce (konec sociální fóbie!) 3) Posbírat čtyřiadvacet dýmek (část z nich dostat darem) 4)...

SEMINÁŘ NEKONEČNĚ DLOUHÉHO KOUŘENÍ

Když už jsem měl to štěstí a dostal zdarma hezký seminář soutěžního kouření od Martina Pedaina, přišel mi na mysl ten báječný nápad, že bychom mohli něco podobného uspořádat pro celý náš krněnský mančaft, ať mi hoši v šatně pořád nebrečí na rameni, že neumí kouřit a ostatní závodníci se jim smějí a dělají na ně při tom sprosté posunky. Martin byl kupodivu velmi ochotný a přijechal bryskně do naší tělocvičny v Atriu poučit nás, jak se to dělá, aby člověk pořád jenom vyhrával a nemusel se do smrti stydět, že má na diplomu třísté osmdesáté šesté nebo kolikáté vlastně místo. Zamluvili jsme proto na úterý tři stoly a přišlo nás ještě víc než obvykle, řekl bych tak dvě fotbalové jedenáctky včetně několika nadějných mladých kádrů. Večer byl rozdělený na dva poločasy, aby měl Martin možnost vystřídat strany (stoly) a pověnoval se dostatečně všem, co měli zájem něco nového se přiučit. Toť se ví, že někteří matadoři dopředu remcali, že už...

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky