Stanwell 239

Když už jsem psal o Sixtenu Ivarssonovi a jeho příspěvku k severské dýmkařské tradici, mohl bych se podělit i o druhou svou dýmku z té doby. Tvar číslo 39 je ukázkovým představitelem vejčitých Ivarssonových dýmek, těch různých quarter a half‑bentek v normálním provedení i s aplikacemi z bambusu nebo rohoviny, jak je dobře známe z historických katalogů a od movitějších sběratelů, než jsem já. Oproti Sixtenově tvaru číslo 30, který jsem si kdysi pořídil, se tento liší zejména provedením krčku, jenž není nasazen na hlavičku přímo, ale v jakémsi vředovitém oblouku, typickém pro šedesátá léta nebo některé plné bentky od Petersona. Celkově je dýmka lehčí a štíhlejší než číslo 30, je to ale dáno částečně tím, že takřka všechny novodobé fajfky jsou robustnější než jejich historické verze — totéž platí i pro tvarové výdobytky dědy Ivarssona.

Stanwell 239

Za unikátní považuji zejména známé stanwellovské řešení náústku, který kombinuje sedlový s klasickým, zde je ovšem opravdu elegantně tenoučký, skoro až dívčí, radost pohledět. Naopak při porovnání s tvarem číslo 59 je dýmka nepatrně hřmotnější, zejména v partii své hlavičky, která je ostatně o cosi větší, tabáková komora má průměr 19 milimetrů a hloubku asi 40. Příjemné je, že u obou fajek je komora vrtaná kónicky — mám s tím u Stanwella docela dobré zkušenosti.

U strojové dýmky se jen málokdy vydaří bezchybná kresba, a proto nelze ani tady čekat žádné zázraky. Zajímavé mi přijde hlavně to, že řada starých Stanwellů preferuje po stranách hlavičky ptačí oči namísto plamenů, dýmky jsou z materiálu řezané v jiném úhlu, než je obvyklé. Jestli je to náhoda, nebo záměr, to neumím posoudit. Nejspíš jsou důvody ekonomické, v továrně se snaží vřesovec co nejlépe vytěžit. Každopádně je kresba z pravé strany poměrně pěkná a hlavička nevykazuje žádné defekty ani kazy vyjma jednoho v horní části dřeva, je ale viditelný jen při dobrém osvětlení.

Říkám si, že před padesáti lety musela fajfka patřit mezi vyšší třídu, protože byla mořená na relativně světlý odstín. Každá dýmka, jak známo, používáním dramaticky ztmavne. Dá se předpokládat, že z výroby šla tahle poloviční bentka opravdu dosti světlá, protože ještě dnes má odstín některých mých vydařených grainů, které byly v době koupě hezky světlounké.

Do staré dýmky patří jedině dobrý přírodní tabák. Kouřím teď po čase zase flejky Old Ironsides od Dan Tobacco a myslím, že by k této prehistorické stanwellce mohly docela pasovat.

5. 9. 2016

2 komentářů k článku Stanwell 239

  1. Dan

    Díky za recenzi dýmky, je vidět, že máte opravdu osobitý styl a navíc jste mě inspiroval k tomu, abych si konečně koupil další dýmku. Ne konkrétně tuhle :) Mám vyhlídnutou francouzskou Chacom Sphere Noir, je to taky velmi ojedinělá dýmka.

    Rád bych se zeptal, podle čeho dýmky vybíráte a zda máte nějakou konkrétní oblíbenou značku či zemi?

    • Dane, je to docela jednoduché. Zajímají mne především rovné dýmky klasických (anglických) tvarů, zejména billiardy, prince, liverpooly, lumbermany nebo bulldogy. Ideálně dlouhé, štíhlé a bezfiltrové, nejlépe hladké nebo pískované, protože rustik až na italské výjimky rád nemám. Vedle toho jsem už dávno zahořel láskou ke starým Stanwellům, kde koncept elegantní štíhlé dýmky dotáhli k dokonalosti. Freehandy mne nijak zvlášť nevzrušují (i když něco doma přece jen mám), coby minimalista totiž zkoumám, jak dobře se ten který dýmkař umí vypořádat se základními tvary, na kterých se toho moc nedá vymyslet. Snažím se pořizovat si fajfky od českých dýmkařů, a proto sbírám dýmky od Karla Kršky, Honzy Kloučka, Petra Libory, Přemka Omrta, Radka Jůzy, Adama Schorchta, Oldřicha Jirsy, Marka Cikla, Ivana Šrámka nebo Aleše Křivance. No a pak jsou tu samozřejmě kategorie různých kuriosit (calabash, porculánky) a experimentů (briar cigar), které považuji za příjemné a nutné zpestření své skromné sbírky. Oblíbené značky jsou Stanwell, Dunhill, Savinelli a z českých Petr Pipes. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *