Duch Llana Estacada

Jsa konservativec, držím se osvědčeného kuřiva a nepouštím se do žádných větších soubojů. Z toho důvodů můj archiv tabáků sestává toliko z černých latakií (Artisan, Dunhilly, Huber a Dan Tobacco) a jen občas mezi hromadami klobásek a balkánů vykoukne panenská virginie. Čas od času si nacpu některý orientál, abych nebyl za úplného kazišuka kazisvěta, ale to je tak asi vše, protože ostatní tabáky mně buď nechutí vůbec, nebo mě jenom nebaví zdaleka tolik, co řádně vyuzené listí.

Pár dní nazpět jsem zaregistroval, že se v nabídce u chlapců z Etrafiky v Blanické a taky na Michalově webu konečně objevila větší zásoba lan. Doposud byla v nabídce jen lanka od Samuela Gawitha, jehož firmu mám dlouhodobě v nemilosti, teď ale přibyl i brácha Gawith Hoggarth, který mně byl vždycky milejší, protože nedělá tabáky plné smetí a polétavého prachu. Možná mám jenom předsudky a možná že od té doby, co se bráchové po sto padesáti letech zase dali dohromady, půjde v rámci „optimalizace“ Hoggarthova kvalita rapidně dolů, ale nezbývá mi teď než dát se na modlení doufat, že si svoji kvalitu GH podrží co nejdéle.

Různá lana

Smotání do formy lana je jeden z úplně nejstarších způsobů zpracování tabáku. Z listů se vyřízne prostřední řapík a následně se celé neporušené listí ručně smotá — podobně jako doutník — do formy různě tlustého provazu/hovínka/prasečího ocásku. Lano se pak nechává několik měsíců vyzrát, někdy lehce slisované, aby se hezky propojily chutě, a funguje to vlastně docela podobně jako u flejku, jenž také pěkně drží vlhkost a výjimečně dobře se hodí pro archivaci.

Příprava ku kouření spočívá v nařezání provazu na tenké penízky, rozemletí na vlákna a jemném nacpání. Je dobré nechat lano po rozřezání trochu proschnout, protože bývá z výroby zpravidla moc vlhké, ale nejspíš je to jako u každého jiného řezu otázka osobních preferencí. Pokud je provaz na penízky nařezaný už od výrobce, říká se mu většinou spun cut, ovšem takový bych já nebral, protože se člověk připraví o tu zdaleka největší zábavu — krájení rybičkou z dětství či nějakým jiným žabikuchem.

Lana mají ledasco společného s latakiemi, které jsou fire-cured, česky to jest školené táborákem, kdy se tabák suší ve stodolách nad ohněm. U latakie máme na na začátku voňavý orientální list a na konci pomalu, až do černa, vyuzený tabák. To u Gawithových lan jsou na začátku většinou tmavší druhy virginie (někdy s podílem na slunci sušených), později proškolené ohněm nebo pomaleji pečené do tmavohněda nebo až úplně do černa. Výsledná chuť tak ledasčím může připomínat právě latakie, i když oproti vyloženě slané uzené chuti orientálního listu jde spíše o sladší pečený charakter. Je to asi jako kdybychom srovnali nasolené uzené maso s dobře udělaným steakem, na kterém nám pěkně zkaramelizoval tuk.

Pro mne coby milovníka latakie a tmavého doutníku jsou samozřejmě zajímavá spíše černočerná lana, dovedená až na samou hranici barevného spektra (la pardón, černá prý není barva!), u nichž se naplno projeví ten technologický post-processing, který tak zásadně ovlivní výslednou chuť. Proto mě úplně nejvíc baví černý Pigtail nebo Black Irish X Twist, o trošku méně už Happy Bogie, který je sice tak silný, že podlamuje kolena i ztepilým kuřmenům, ale chuťově už nemá takové koule jako smolné černé provazy.

Po dlouhé době jsem pro sebe objevil novou kategorii tabáků, která nejspíš brzy vytlačí všecky „obyčejné“ virginie, protože mi připomíná to nejlepší, co z dýmkového tabáku znám — uzeninu. Pokud vás baví doutníky a latakie, zkuste dát lanu šanci i vy, budete možná čubrnět!

3 komentáře

  • Chodím sem již dlouho, doposud jsem se zdržel komentářů
    Ale musím!:
    Tohle jsou nejkrásnější dýmkařské stránky!
    Díky!

  • Chodím i já a rád. Takže ať se daří i celý příští rok, hodně zdraví a tvůrčí invence, ať je i co číst!

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky