Čas

Fotky: Ľubica Martincová
Fotky: Ľubica Martincová

Dýmka a čas, takové spojení se dá chápat různě, nakonec ale většinou převáží poznání, že dýmkaření čas zpomaluje, že představuje zklidnění a zastavení člověka, který jinak těká mezi úkoly a naplňuje tak definici multitaskingu, co sice výtečně funguje v oblasti osobních computerů, avšak zoufale selhává v případě lidského mozku. Nejsme stavěni na vykonávání mnoha akcí zároveň, jen nás to rozptyluje a dovádí k trudnému splínu a depresi. V tom má fajfka obrovskou výhodu, že brzdí tempo života a představuje ohromný prostor pro nečinné rozjímání o vlastním životě a o běhu světa okolo nás.

Dnes ale chci psát o něčem trochu jiném, o čase stráveném ve společnosti dýmky a hlavně o tom, jak se čas (a prakse) projevuje na požitku z tohoto bohulibého koníčku. Vracím se teď téměř pět roků nazpátky, do doby, kdy jsem si pořídil první fajfku — ze zvědavosti a z důvodů plíživě se rozvíjejícího se dandyismu. Neměl jsem tušení, co z onoho kuřáckého experimentu nakonec vzejde. Zda se štítivým odporem zahodím smrdutou dýmku na smetiště (dějin!), nebo propadnu kouzlu vonného dýmu. Stalo se to druhé, i když začátky nebyly ani v nejmenším jednoduché, poněvadž dýmkaření rozhodně není zábava pro každého: vyžaduje takříkajíc „celého muže“, ale především čas, trpělivost, disciplínu a soustavné sebevzdělávání. Což o to — informací jsem měl už před zakoupením první lulky víc než dost, nakonec ale jedině prakse prověří, nakolik se teorie načerpaná z knížek a online dýmkařského fóra kryje se skutečným stavem věcí.

Včera jsem navštívil jakýsi večírek, a protože zřídkakdy na takové akce chodím bez dýmařského náčiní, nezůstala má dýmka bez pozornosti, která se jenom málokdy obejde bez následné debaty o výhodách a nevýhodách staromódního kouření. Paní domu, dáma středních let, se mi svěřila, že v šestnácti letech asi rok experimentovala s dýmkami. Přiznala ale, že ji proces řádného nacpávání, udržování ohně i následného čištění natolik vyčerpával, že se postupně vrátila ke kouření instatních cigaret. A měla naprostou pravdu: dýmkaření, zvlášť v nejranější fázi, je úmorný proces, protože fajfka — jako by měla vlastní rozum a rozmary — si zpravidla dělá, co chce. Tabák nehoří pravidelně (nebo dokonce vůbec), kouř je často horký a štiplavý, v kanálku se zdržuje odpudivý kondenzát nebo jindy zas dýmka netáhne, jak má, způsobujíc při tom dýmkaři odulé červené tváře, vypouklé oči a jiné roztodivnosti. A občas i ty krásné, nové, hladké a nezakouřené lulky chutnají nedobře, protože jsou v komoře vytřené nechutnou zakuřovací pastou či dokonce lakem.

Je to skoro vždy zdlouhavý proces, než člověk pochopí základní principy spalování tabáku a najde si svůj styl a rytmus, který mu vyhovuje. V mém případě trvalo asi dva roky, než se mi kouření natolik zautomatizovalo, že už představuje v prvé řadě požitek z nasávání chuťově bohatého dýmu. Odpadlo neustálé připalování vyhaslé dýmky, stejně jako odpadlo nervosní ohmatávání dýmkové hlavičky, jestli už náhodou není příliš horká a nedojde k jejímu napálení a tedy i znehodnocení celé fajfky.

Sedím na dvorku s dobrou knihou, pomalu vyfukuji obláčky dýmu, usrkávám červené víno nebo vinnou pálenku, občas se zaposlouchám do hudby, která mi hraje z otevřeného okna, a mám dobrý pocit z toho, že jsem překonal všechny počáteční nezdary a že mi dnes dýmka konečně přináší tu nefalšovanou radost, pro kterou jsem si ji kdysi pořídil. Přesto chápu a rozumím, když někdo nemá trpělivost projít složitou úvodní fázi, trvající od několika měsíců až po několik let. To je ta nutná doba, co nelze nijak přeskočit, cesta, kterou si nelze nijak zkrátit, než se z nemotorného slona v porcelánu stane elegantní tanečník — zkušený kuřák dýmky. Přesto radím: vydržte a dýmka se vám nakonec za trpělivost odmění.

Komentáře (4)

  • Pěkné fotky, pěkný článek.
    Máte pěkný byteček :-).
    Vždy se na vaše články těším. díky

  • Již tři topné sezony se pomalu a namáhavě sžívám s obsluhou vzpurného zplyňovacího kotle Atmos. Letos už mne zlobí méně. Až se to naučím pořádně, pořídím si dýmku.

  • Pamatuji se, že mě ten čertovský kus zakrouceného dřeva spálil jazyk tak, že jsem si po chuti pletl ocet nejen s vínem, ale i s pivem. Na druhou stranu, není se čemu divit, když jsem do toho nacpal Black and Bourbon. Takové zpozdilosti se již obvykle vyvaruji, nerad trávím svůj čas vysedáváním na latríně a proklínáním té zpropadené koliky. Tuhle jsem zažil neobyčejnou situaci při klanové hře War Thunder, když jsem spolubojovníkům oznámil, že si musím zapálit dýmku. Vzhledem k chrchlusu, který způsobilo hrdlo podrážděné vykřikováním nadávek na online cheatery se poté rozproudila debata, co že si to cpu za matroš do hlavičky, aby po dvaceti minutách utichla, když pochopili, že Balkanske sobranie není žádná palice z Maroka… Inu, veselý je život dýmkařův, není liž pravda, pane kolego?

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky