Co nového v Praze a tak vůbec všelijak o všem a o ničem

Do hospody U Růžového sadu, místa činu, už trefím i bez mapy, buzoly a nápovědy. Na pondělní srazy chodí většinou asi miliarda dýmkařů, ale trousí se jak švábi na pivo (doslova), takže když kolem deváté odcházím domů vypustit Krakena Tristana, ještě jich u stolů přibližně milion zůstává. S tím mám trochu problém, protože to přece není můj styl, chodit z hospody dřív než ostatní!

Nadmíru zajímavé je, že každou chvíli probíhá U Sadu soutěž v pomalém kouření. Hošíci mají ve vitrínce nachystané soutěžní dýmky, naváží se tabák, žádné velké rozmýšlení, soutěžíš?, tak tady máš kuřivo, tři, dva, jedna, start a jedem.

Na závodech se mi ale poslední dobou vůbec nedaří, a to hned z několika důvodů. Předně rozptýlení. Polovina nebo dvě třetiny lidí nesoutěží, takže se u toho pořád hrozně kecá, což narušuje koncentraci a dýmka ti zhasne, ani nevíš jak. Druhá potíž je, že jsem hrozně zpychl. Jak jsem už odkoukal některé fígle, začínám mnohem víc experimentovat s malým uhlíkem, aby mi tabák dlouho vydržel, takže dýmku málo rozjedu nebo dlouho nechám jen tak doutnat, což se mi už několikrát zle vymstilo. No a abych nezapomněl — někteří frajeři jsou vážně hodně dobří a umí zakouřit dost slušně přes hodinu (nebo dvě!), což je trochu jiná liga, než na jakou jsem byl zvyklý, vlastně úplně jiný sport.

Takže moje olympijské výkony jsou momentálně žalostné. Na první interní soutěži to bylo něco kolem čtyřiceti sedmi nebo čtyřiceti osmi minut, pokud si vzpomínám, což stačilo tak akorát na třetí místo od konce (!). Běda! Na dalším setkání jsme pak kouřili pardubický perník, aspoň to tak vonělo, a dýmka mi bez varování zhasla ve čtyřiceti minutách. To byl ale hodně atypický den, protože časy byly obecně děsivé, pohybovaly se vesměs od osmnácti do čtyřiceti minut, takže i přes svůj slabý výkon jsem skončil na třetím místě. Nicméně dva chlapci jsou prostě nedostižní. Pišta pravděpodobně ani neumí zakouřit pod dvě hodiny. Napoprvé to bylo dvě patnáct, podruhé dvě celé, potřetí jsem odešel, když měl hodinu pětapadesát a ještě vesele dýmal a trousil humory. Druhý adept na medaili anebo na zabití je Pitrson. Kibicuje, dýmku nehlídá, občas potáhne a při tom dá hodinku čtyřicet, ani nemrkneš. Nechápu.

Pamětihodná byla ovšem soutěž toto pondělí. Nekriticky jsem doufal v magických šedesát minut a nic jsem neponechal náhodě. Šel jsem se preventivně vyčurat a tajně si namasírovat hýždě… ale zapálil jsem úplně zbytečně dvěma sirkami, pročež mi na tabáku vnikla hutná vrstva popela, která zakryla uhlík. Chvíli jsem to nechal tak, ale po pár minutách popel dusátkem na stranu shrábnul a odsypal — pro jistotu i s uhlíkem, že ano. Do toho mi ještě Dejmal popisoval, na kolik milimetrů vrtá kanálky, což bylo sice nesmírně zajímavé, ale dýmka mi chcípla jak prašivej pes. Na výsledkovou listinu jsem se zapsal zlatým písmem: čtyři minuty, padesát jedna vteřina. Patrně rekord. To nevymyslíš, to prostě musíš zažít. :)

Tož nevím, asi budu muset ještě víc potrénovat. A přitom doma, když si tak bafám na dvorku, většinou zakouřím kolem hodiny i bez nějakého zásadního přemáhání. Tabák sice nevážím, ale víc jak tři gramy nikdy do dýmky necpu, nebaví mě kouřit moc dlouho. Bude to asi tím, že mě nic neruší, jen občas zavolám na psa, aby nelízal zvratky, nebo pozdravím sousedku, jdu si nalít víno nebo vyprázdnit močák. A dýmka si vesele dýmá a já jen tak zlehka na uhlík rovnám neshořelý tabák.

Dnes jsem — asi potřetí — zakuřoval Peťákovu fajku, tak jsem to vzal rovnou jako trénink a udělal si osobák, hodinu dvacet čtyři (a půl). Tabák jsem v podstatě vaporizoval, až na dvě odsypání v průběhu výkonu mi v dýmkce na konci skoro nic nezbylo. Jistě, kouření venku je poněkud jiné než v místnosti, ale má své výhody i nevýhody. Vždycky vám trošku fouká, takže uhlík se může živit i vánkem, na druhou stranu ten vítr zpravidla spaluje tabák moc rychle, to potom zmizí jak nic. V kolektivu se mi moc nedaří. Čtyřicet až padesát minut, pak konec. Čest výjimkám. Dobrých časů docílím zpravidla s nějakou latakií, mám s ní taky nejvíc zkušeností. A co si budeme nalhávat, ony ty latakie většinou hezky, pravidelně a chladně hoří.

Krom toho, že občas cvičím na dvorku, chodím každé odpoledne venčit do Ladronky, což je taková nudle nebo park pro magory na kolečkových bruslích. Ale do parku mimo mne a Krakena chodí i jiní pejskaři, protože jedna půlka je lesnatá, bruslaři tam nepřekážejí a pes se může socializovat s ostatní zvěří a bezdomovci polehávajícími na lavičkách. Což mu (psovi) docela svědčí. Zpravidla si beru i dýmku, poněvadž jindy přes den nebývá moc času dát si na hodinu oraz. Kouření se psem jsem sice praktikoval i v Brně, ale trochu v menší míře, protože ve Wilsonově lese je víc kopců. A taky jsem chodíval o něco kratší trasy. Teď mám procházky tak na hodinku nebo hodinku a čtvrt, což je úplně akorát. Venku na vycházce se ale musí kouřit jinak než v hospodě, tam žádný uhlík neuhlídáš. Na otevřeném prostranství dost fouká, tak to chce zakrývat kotlík, aby z něj nevylétal popel a aby to neshořelo všechno najednou. Občas je taky třeba roztrhnout od sebe psy, pokecat s nějakou bábou, ale hlavně — uskakovat před frisbee, milenci a hovny. Po pětatřiceti nebo čtyřiceti minutách je s tabákem amen. Tedy ne úplně amen, ale na dně dýmky zůstane trocha nacucaného zbytku, který nejde zapálit a už vůbec ne vykouřit. Snad mi pámbu promine, že to vždycky vyškrábnu a vysypu…

2 komentáře

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky