Taras Buľba — retro huľba

Zkusit se musí všechno. Každá zábava něco stojí. Na něco se umřít musí… Ještě pár takových přísloví si budu muset vyhledat, vypsat a mít je trvale na očích někde poblíž pracovního stolu, abych někdy v budoucnu z hlavy vytěsnil pořád ještě čerstvou zkušenost s prehistorickým tabákovým výrobkem slovenské provenience. Až vám zase někdo bude tvrdit, že největší hrdinové naší země bojovali v perutích RAF nebo ve francouzských legiích, nevěřte mu ani nos mezi očima. Největší občanskou odvahou totiž bylo nacpávat každý den do fajfky toto smrduté seno, prodávané v trafikách pod (jinak slibným) názvem Taras Buľba.

Taras — pouze pro otrlé
Taras — pouze pro otrlé

Informativní okénko: Tabák (?!) dostal jméno podle postavy z Gogolovy typicky béčkové sbírky Mirhorod. Taras Buľba byl jakýsi duchem slabý ukrajinský kozák, který měl dva syny. Jednomu z nich se začala zapalovat lejtka a zamiloval se do sličné Polky. V kterékoliv normální rodině by to pravděpodobně bylo docela OK, ale ne tak u Buľbů. Taras totiž propagoval originální myšlenku, že chlap se nesmí se oženit, dokud nepoznal pořádný boj. A tak toho myslitele nenapadlo nic lepšího než naverbovat ostatní dementní kozáky z okolí, vyhlásit Polákům válku a při té příležitosti jich pár pozabíjet. Protože mu to ale bylo málo, preventivně odkrágloval i jednoho svého synátora, protože byl měkkota a zradil. Druhý synek pak upadl v zajetí a vzápětí byl umučen, asi aby mu to nebylo líto. A aby toho nebylo málo a čtenář se náhodou nenudil, byl dopaden i Taras Buľba. Podařilo se mu sice uprchnout, ale protože při útěku ztratil dýmku, musel se pro ni ještě vrátit a pateticky zahlásit: „Ani kozácká dýmka nesmí padnout Polákovi do rukou!“ Mileného kozáka i s jeho slavnou dýmkou pak znovu chytili, přivázali ke stromu a důkladně urožnili. кінець. Opona padá, ale ukrajinská duše žije dál.

Konec romantickým odbočkám, vraťme se nazpět k našemu hnojivu. V úhledném kvádříku se skrývá padesát gramů výrobku. Obal je skvělý — obsahuje jenom jednobarevnou ilustraci starého Ukrajince a slušivý typografický doprovod. Potíž je s materiálem. Papírový obal je prodyšný a netěsní, takže se dá předpokládat, že tabák pokaždé úplně vyschl ještě dřív, než se z továrny dostal do trafik. Po třiceti (nebo kolika!) letech samozřejmě neobsahuje ani stopové množství jakékoliv vláhy, natož přírodního oleje. Levá, pravá, seno, sláma. Je to tabák, co se musí samovznítit už jen při neopatrném pohledu.

Hutný vesnický odér čpí i přes papírový obal a rozvíjí fantazii i v jinak úplně neuměleckých duších. Představte si, jak cestou z hospody vydatně pochčijete kterousi zapomenutou kupku sena, necháte ji trochu zapařit pod igelitovou plachtou a pak ještě hezky proschnout na sluníčku… Ve směsi sice dominuje lahodný čpavek, ale z pozadí vystupují i jemné tóny uleželého kobylince; všechno dohromady pak tvoří opravdu vyvážený, ba přímo komplexní rustikální dojem. Kdo někdy bydlel mimo město nebo byl na brigádě v prasečáku, asi už má hrubou představu, o čem mluvím. Musel jsem tu věc rychle zabalit do dvou igelitových tašek a umýt si pořádně ruce teplou vodou a antibakteriálním mýdlem, protože na jeden večer to bylo víc dojmů, než se dá pořádně vstřebat.

Odvahu rozbalit igelit jsem hledal celé tři dny. Pak jsem se konečně vzmužil, nasadil si obličejovou roušku plus silné gumové rukavice… a s největší opatrností a třesoucíma se rukama vypreparoval obsah balení. Překvapilo mě, že padesát gramů vytvořilo mnohem větší hromadu než současné plechovky. Ani se mi všechno nevešlo do zavařovačky, kam jsem to seno nasypal za účelem řádného zvlhčení. Do sklínky jsem vložil tři keramické piškoty a čekal, co se bude dít.

Za další tři dny jsem sklínku otevřel a odsypal trochu obsahu ven. Řez velmi nepravidelný, tabák světlý, jakoby vyšisovaný, s povážlivě velkým množstvím klacků. Patříte-li mezi jedince, co z každého tabáku štítivě odstraňují nějaký ten zapomenutý řapík nebo zdřevnatělý kousek, budete mít hody. Anebo smrt. Tarase nacpávejte výhradně pod dohledem zkušeného lékaře. To nejsou klacky, ale přímo větve na opékání špekáčků! Ba i jakési suché klády, co by se daly použít na pořádnou večerní vatru. Během parného léta tabák spolehlivě poslouží coby repelent — doporučuji nařezat cirkulárkou na polena a podpálit původním papírovým obalem. Garantuji, že k takovému táboráku se žádný komár nepřiblíží ani na padesát metrů. Taras bude ideální i na vypuzování krtků z děr nebo vykuřování tchyně od nedělního oběda.

Taras Buľba: klacky a klády
Taras Buľba: klacky a klády

Takže kam s ním? Tahle nerudovská otázka byla dost palčivá, protože vlastně nemám žádnou dýmku určenou na odpis. A dalo se předpokládat, že jak se jednou Taras zakousne do dřeva, už se nepustí ani za zlaté tele. Jediná taková veskrze pracovní dýmka je soutěžní z Klání zemí Koruny české, tak jsem ji prostě musel obětovat, abych mohl zanechat varovnou zprávu příštím generacím. A aby měli zážitek i ostatní brněnští dýmkaři, vzal jsem plnou zavařovačku na úterní sraz, že si pochutnáme společně.

Myslím, že to bylo nanejvýš taktické — nescházet se jako obvykle v Atriu, nýbrž jít do Pivní opice, kde by tolik nevadilo, kdyby nás po degustaci Tarase vyvlekli v zubech nebo na nás přivolali protiteroristické komando. Největší chrabrost projevil Myšák, jenž si za účelem ochutnávky přinesl kukuřičku a bez velkých okolků ji i nacpal. A pak to začalo. Po zapálení vypoulil oči, zakuckal se, z očí mu vyhrkly slzy a z nosu zelený sopel. Přiznávám, že v tu chvíli jsem ztratil veškeré zábrany a začal brečet taky. Smíchy. Poněvadž něco tak komického jsem už dlouho neviděl. Když se Myšák dostatečně nasytil aromatu i chuti, dal svoji dýmku kolovat ve směru hodinových ručiček. Díky tomu jsme si všichni užili řadu originálních grimas plných překvapení anebo odporu a dost se u toho nasmáli. Jediný, kdo zachoval přísné dekorum, byl dýmkařský matador Štěpán, který z fajfky mocně zabafal a trochu znuděně prohlásil, že to je „klasický Taras“.

To už jsem nevydržel a nacpal si tu dobrotu taky, abych věděl, o co jsem byl přes třicet roků ochuzen. Jestli můžu o tabáku říct něco pozitivního, tak asi to, že nelže. Chutná v podstatě stejně, jak páchne. Příšerně. Sice jsem ještě nikdy nežvýkal kobylinec a nezapíjel ho zteplalým pivem z pet lahve, ale věřím, že zážitek to bude dosti podobný. Taras Buľba je totiž pomsta ukrajinských komunistů na československém národu. Taras Buľba je nemytý kozák se smrdutými láptěmi. Taras Buľba — rozklad, hniloba, plíseň, mor, neštovice a svrab. Taras Buľba — dávivý reflex do pěti vteřin. Taras Buľba — kupa hader po zdechlém bezdomovci. Taras Buľba — škvařené paznehty a prasečí chlupy!

14 komentářů

  • Cha cha chá…..Krásně jsi to popsal. Co jsi však čekal, fialky?

  • Neskutečně nádherně popsané. Slzy mně smíchy tekly z očí a málem jsem při tom vyfoukl fajku..;-DDDD
    To je zatím nejlepší tabáková recenze, jakou jsem kdy četl.

  • Tak takto jsme se už dloho nezasmál,slzy mi tekly proudem, asi proto ,že mám s tímto výdobytkem socializmu svoji reálnou zkušenost, ale takto pravdivě a výstižně by jsem to nenapsal,navrhnu tě na nobelovu cenu za literatůru jelikož popis je ta výstižný a realistický a pravdivý , že ho v podtatě nemusíš ani kouřit a musí ti všem jasné jaká je jeho chuť, opravdu tak jsem se již dlouho nezasmál.gratuluji. Leoš

  • Dvě připomínky:
    – Před 30 lety ten tabák mohl chutnat jinak. Myslím, že se nearchivoval příliš šetrně.
    – Na takovou ochutnávku se výborně hodí hliněná fajfka. Když se v ní něco usadí, šoupneš ji do kamen a je spravená.

  • NEuvěřitelně zábavné čtení! Díky, díky, díky. Obzvlášť potěšilo po nekonečných historkách mého váženého otce, který strávil za komárů mnoho času výrobou vlastních dýmek z lecjakého dřeva a kouřením této šílenosti.
    Později ji nahradila další, nicméně notně mladší legenda, Amfora z Tuzexu :)

  • Velice dobre napsano :))),ovsem kdyz jsem byl kdysi davno ve Svedsku stopem a toulal se kolem polarni rovnobezky,nic tak dobre neodpuzovalo ty male hladove komary v kombinaci s klasickym repelentem lepe.Navdavkem byl prisun nikotinu a klidne vykonani velke potreby,coz o parnerce,ktera se mazala Offem nemohu rici.

  • Bože,chvilemi jsem nemohl vůbec pokračovat ve čtení,protože mi tekly smíchem slzy a bolí mě z toho břicho. Gratuluji autorovi za napsání takivé recenze na ten humpl.Je to napsáno prostě skvěle.Kemo,seš borec :-)

    Díky za to…

  • zdravím… pěkně napsaný, já bych měla o tuhle unikátní příšernost zájem z jinýho důvodu. Byl to jedinej prostředek, kterej hubil mšice. Letos je jich strašně moc a úplně mi vyžraly kytky na zahradě o kterou se staram. Nemáte někdo nějakej kus v zásobě? Odkoupila bych…
    díky

  • Občas tu zhovadilost někdo nabízí na Aukru, tak to zkuste tam. V nouzi nejvyšší mně napište, neboť já ještě jedno balení mám. A nejsem si jistý, jestli se někdy v budoucnu odhodlám k opakování toho experimentu. Mšicím zmar!

  • Parádní !
    Jsi první člověk, který neskutečně barvitě dokázal popsat, jak se kdysi z chlapců stávali zocelení chlapi.
    Taras (lehce přeschlý) nacpaný do dutinky skutečně dokázal inicializovat nevídanou peristaltiku střev… jen ho nesmělo kouřit najendou víc lidí, než kolik bylo volných kadibudek.

    A ano, proti této léčebné kůře Tarasem pak byla STARTka (bez filtru ve žlutém papírovém obalu) doslova luxusní záležitostí pro zhýčkané jedince !

    Napsal jsi to tak přesně a přesvědčivě, že i když už 4 roky nekouřím, při vzpomínce na chvíle s Tarasem mě najednou začalo pálit v hubě a škrábat v krku !

  • Jooo, Taras… Ve věku studentském na začátku osmdesátek jsem navštívil tátu na zahradě celého zachmuřeného nad záplavou mšic. Během chvilky jsme se shodli na postřiku tabákovým nálevem a já vyrazil do místní trafiky. Paní trafikantka byla drobná stará paní. Když jsem si poručil dva balíčky Tarase Bulby ( tehdy 2,40 Kčs za kus) tak se starostlivě zachmuřila a povídá: “ Mladej pane, to nekuřte, to je hroznej sajrajt „. Moje odpověď, že je to na mšice jí vehnala růžový úsměv do tváří a spokojeně přijala pětikorunu.

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky