TŘEBÍČSKÉ KOUŘENÍ 2013 plus Rukověť šampiona

Kdyby se na soutěži rozdával diplom za rychlost, tak stoprocentně vyhraju, protože tři gramy děsivého tabáku Danish Black Vanilla jsem vykouřil za neuvěřitelných 37 minut a nějaké drobné, stačilo to tak akorát na překrásné šedesáté první místo. Pak už zkrátka nebylo co bafat, leda popílek, ale ten vážně nehoří — vyzkoušeno za vás. Těch usmolených padesát minut posledně v Brně, to asi vážně nebyla náhoda. Tahám jak lokomotiva a dvě hodiny kouření nikdy v životě nedám. Sláva vítězům, čest poraženým — někomu prostě není dáno od pánaboha. Musím se teď doma marně utěšovat, že su krásný, prudce inteligentní typograf a že člověk prostě nemůže mít v životě úplně všecko, jinak by se z toho podělal štěstím.

Třebíčské kouření 2013

Na Třebíčském kouření v pivovaru Dalešice se sešlo osmdesát dýmkařů včetně nezjištěného počtu osob opačného pohlaví a jednoho psa nezjištěného pohlaví. Závodilo se v podstatě podle pravidel, i když s vlastní dýmkou namísto soutěžní. Tabák bych označil za nedobrý aromáč, ale byl jsem poučen, že špatný (nehořlavý, močkující) tabák prozrazuje nezkušenost kuřáka, nic víc. Na začátku jsem to sežehl a spařil, v půlce začal tabák trochu močkovat, ale držel jsem se statečně až do konce a vysypal pak bílý popílek. Jinak akce byla výborná. Po očku jsem kontroloval českého přeborníka Martina Pedaina, protože člověk se má učit od nejlepších a Martin dal před pár dny v Poznani čas dvě a půl hodiny a skončil na druhém místě z bezmála tří set účastníků. V Dalešicích byl taky „až“ druhý v čase těsně pod dvě hodinky a byla to vážně škola a koncert v jednom.

Třebíčské kouření 2013

Jenže hlavním vítězstvím té mojí návštěvy v Dalešicích nakonec bylo, že Martinovi v Brně ujel vlak, a tak se mnou musel jít na pivo. Tam mi totiž udělal rychloseminář závodního kouření, i když se brzy ukázalo, že více než o závodění jde o techniky, jak si maximálně užít dýmku. (Vysvětlím později.) Čuměl jsem na něj jak zjara. Měl jsem totiž představu, že soutěžní kouření je už ze své podstaty hnusné, protože člověka nutí udržovat oheň v dýmce za každou cenu, provádět různé nesmyslné obřady a kouřit nechutný tabák. Během rychlokurzu jsem ale myslím pochopil, že kouření dýmky — dokonce i to závodní — může probíhat docela v klidu, pokud člověk ví, jak na to, má trochu zkušenosti a umí se soustředit.

Bylo by hloupé, kdybych Martinovy rady dezinterpretoval vlastním výkladem, ale pokusím se aspoň nahrubo popsat jakési desatero, které jsem pochytil a snažím se ho teď aplikovat ve své dýmkařské dráze.

Rukověť závodníka

1) Příprava tabáku spočívá v totálním nadrcení na šrot. I relativně jemný tabák v řezu mixture je dobré rozemnout na prvočinitele. Vytvoří pak v hlavičce kompaktní hmotu, která výborně a pravidelně prohořívá a dá se na ni spolehnout. Toto základní ponaučení docela kontrastuje s mojí zažitou představou, že tabák řezu flake se dá bez potíží kouřit takzvaně „na otýpku“, kdy se celý plátek zvohne, zkroutí a nacpe do dýmky. I když se vám ho podaří zapálit, většinou v jednom místě prohoří a jinde se nechytne, zhasne, zkrátka prohořívá nepravidelně. Končím s pokusy strkat ten blátivý flake od Samuela Gawitha vcelku do dýmky.

2) Martin zapaluje pouze kousíček horní vrstvy tabáku, zpravidla u okraje směrem k náústku. Nedělá tu hroznou pitomost, co já, že zažehne plamenometem celý povrch, aby měl jistotu, že tabák bude pořádně fajrovat. Zapálit kousek a hlídat uhlík!

3) Dlouhé kouření se motá kolem hlídání uhlíku. O uhlíku už všichni slyšeli, ale málokdo ho kdy viděl. Správný uhlík je taková úplně nepatrná, červená žhnoucí tečka, která putuje v hlavičce dýmky. Musí být vidět. Jakmile se schová pod popílek a začne cestovat směrem dolů, je to průser. Popel nahoře, uhlík dole, močka vůkol. Včas je potřeba použít některou z technik, jak uhlík zase dostat nahoru.

4) Uhlík se neustále přiživuje čerstvým nespáleným tabákem, aby neremcal. Jakmile odhoří kousek tabáku na povrchu, kroutivým pohybem dřevěného dusátka se přihrne nový, čerstvý tabák na uhlík, aby měl, co žrát. Jinak se začne prokousávat dolů. Průser (ale to jsem už říkal).

5) Po celou dobu se snažíme zarovnávat horní vrstvu tabáku, abychom neměli v dýmce Karpaty a Himaláje, nýbrž dokonalou rovinu s čerstvým, voňavým, nespáleným tabákem nahoře.

6) Uhlík průběžně cestuje v dýmce. Dokud cestuje jenom po povrchu, je to prima. Když se začne schovávat, vezme se dusátko a lehounce se dusí a kroutí tam, kde jste uhlík viděli naposledy. Doufáte, že vyleze. Tuhle fázi považuji za esenciální a rozhodně ji zatím neovládám.

7) Proužek kouře vycházející z hlavičky je OK. Kouř vycházející samovolně z náústku není OK.

8) Občas se musí odsypat shořelý tabák (popel). Jakmile je ohořelá celá horní vrstva tabáku, začne se jemně foukat skrz náústek, jemně přitlačovat tabák a zběsile kroutit dřevěným dusátkem. Tím se upevní neshořelý tabák a uvolní popel. Pak je možné popel opatrně odsypat. Následuje bod 4).

9) Když už ten uhlík fakt zaleze někam úplně dopryč, neboť jste zrovna klopili pivo, rýpali se v nose anebo si povídali s kolegou či obsluhujícím personálem, odhrne se veškerý popel nad uhlíkem na stranu. A zase se s tím dusátkem všelijak kroutí, než uhlík vyleze na světlo boží.

10) Je dobré začenichat občas nad kotlíkem. Cítíme-li příjemnou tabákovou vůni, je to dobře. Pokud je ale cítit trochu nakyslý smrádek a nebo popel, kouříme rychle, horce, nebo dostatečně neodsypáváme. Podobné je to s kouřem vycházejícím z náústku. Studený a lahodný kouř je bezva, ale jakkoliv (i nepatrně) zvýšená teplota, případně kyselost a poštipování na jazyku kazí zážitek a funguje coby varování. Buď jsme spařili tabák, nebo kouříme rychle. Zpomalit.

Takhle se to kóří plus minus tři hodiny a jste šampión.

„Na soutěžní kouření já házím z vysoka bobek,“ řekne si každý druhý frajer (mě nevyjímaje). Fór je ovšem v tom, že ty pokročilé techniky vám pravděpodobně umožní vychutnat si dýmku víc než jste zvyklí. Kdybyste mi to tvrdili někdy minulý týden, tak vám neuvěřím, ale je to svatá pravda. Přísahám na holý pupek. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. V průběhu semináře mi Martin Pedain dal několikrát potáhnout ze své rozkouřené dýmky. Je to docela neuvěřitelné, ale lezl mu z ní absolutně chladný kouř. Žádná vlhkost, žádná kyselost, žádné štípání na jazyku, žádná zvýšená teplota, rozpálená dýmka nebo smradlavý odér. Prostě perfektní kuřácký zážitek. Možná až příliš perfektní, protože jsem v tom vánku ani pořádně necítil chuť tabáku, takový to byl šok. Moje představy o chladném kouři tak dostaly brutální trhliny.

Martin je profík, ale vyzkoušel jsem si, že ty jeho postupy fungují i na mně. Jistěže — nezačnu teď kouřit jako bůh a dělat rekordní časy. Ale i napoprvé a pod dohledem bylo vidět, že se dá kouřit úplně jinak, než jsem byl doposud zvyklý. A to jsem, prosím pěkně, bafal z jedné dýmky už podruhé za den. A navíc jsem do ní nacpal úplně čerstvý Balkan Flake, ze kterého ještě crčela voda. Žádná močka, žádné vyhasínání, jen to chtělo hlídat uhlík a pozorně sledovat, co se s dýmkou děje. Fakt. První kurzíček a hned taková škola. Díky, Martine.

12 komentářů

  • Škoda, že tohle povídání není zpracované jako dvouhodinové YouTube video s ukázkami a makro záběry na dýmku a dusátko.

  • Pokud vše dobře dopadne, udělá Martin v Praze a v Brně odborný seminář pro všechny zapálené dýmkaře. Je to na dobré cestě. :)

  • S drcením celých tří gramů bych byl opatrnější, aby zvlhlá drť u dna neucpala otvor v troubeli. Což je při soutěži, kdy se nesmí prošťuchovat, chyba přímo fatální. Nejprve bych vložil na dno hlavičky pár pevnějších vláken jako melioraci.

    Přiznám se, že taky zapaluji oběma zápalkami celý povrch tabáku. Sice to ubere pár minut na možném výsledku, ale zase se sníží riziko, že se neohořelý tabák na povrchu zvedne, ztratí tak kontakt s hořícím očkem a soutěžící odpadne v prvních minutách. Rovnoměrná vrstvička popela na počátku kouření působí jako katalyzátor a uklidňuje nervy soutěžícího. Zapalovat bodově bych nechal jen opravdovým mistrům aspirujícím na čelná místa soutěží.

  • Sakryš, to už nebude žádné pohodové soutěžení, až budou všichni bafat ke dvěma hodinám! :-D

  • Tak, tak… a protože mi to už párkrát zhaslo sotva jsem započal, již raději sežehávám první zápalkou jemně celý povrch, lehce pěchuji a druhou zápalkou v jednom bodě u troubele vytvářím „uhlík“.

  • Ahoj Martine a ostatní,

    gratuluji k velmi pěknému článku a mile mne překvapuje, že si pamatuješ většinu vyslovených rad a poznatků. Je vidět, že v literární oblasti se orientuješ a lépe bych to zatím nenapsal. Ono desatero je velmi pěkně napsané a až na pár detailů k němu nemám výhrad. Ony detaily bych raději řešil v konkrétní diskusi s názory ostatních.

    Dovolím si reagovat na vitsoftovu odpověď. A to, že uznávám, že není třeba vše drtit na šrot. Mně se zatím nikdy nepovedlo všechen tabák nadrtit na stejně rozměrné částice. Vždy je tam pár kusů větších zrn a pár kusů malých, jemných zrn. A to proto, že ta hrubá cpu na dno kotle. Jak vitsoft napsal, aby se neucpávalo. Poté cpu od hrubého po jemné a tím nejjemnějším zasypu povrch kotle.
    Právěže když se zapálí nejjemnější zrna na povrchu, tak se tabák minimálně zvedá a vitsoftem zmíněná potíž je minimalizovaná. Toto mi dovolí si nabodovat uhlík o rozměru např. 5x5mm, ihned po odpálení rozkuřuji tabák tak, aby mi chutnal a ihned poté zarovnávám dusátkem.

    Kamile, bodování bych nenechával pouze mistrům. Na bodování mám rád, že si tabák rozkouřím na pro mne chutnou formu a tu si potí udržuji a reguluji jak je libo mým chutím. Při rozpálení celé vrstvy mi vadí, že se tabák může moc rozpálit anebo vznikne vícero ohnisek a ta mohou dělat potíže dále. Jsou případy, kdy mi to zhasne, tak prostě vezmu další sirku a pálím dál. Onen první dojem zapálení je pro mne důležitý a ovlivňuje i zbytek kouření.

  • Těším se, zda-li se povede seminář zorganizovat. Má představa cíle semináře je ta, aby si každý dýmkař položil otázku proč kouří dýmku, co rád kouří a proč je tomu ve skutečnosti jinak. Ona pravidla, aby dýmka chutnala výborně nejsou složitá a budu rád, když každému dokáži poradit tak, aby byl spokojen. Nechci aby mé rady byly dogma, jen že ony rady jsou jednou z cest vedoucích k výbornému požitku tabáku a dýmky. Také počítám s tím, že ze semináře nebudou odcházet dvou a tří hodinoví soutěžáci, jelikož každý jsme jiný a to je potřeba respektovat. Kdo chce tak, pomozme mu tam.

    Budu spokojen, když dýmkař bude po mých radách mile spokojen s tím, že dýmka chutná dobře a má z toho dobrý pocit. Jen je třeba si uvědomit, že lusknutím prstu nebude vše perfektní. Je třeba si uvědomit, že zbytek práce je na každém a jakmile se povede ony návyky zautomatizovat, tak teprve tehdy to bude ono.

  • Tak to já mám zase úplně naopak. Když je v dýmce moc popela, shořelý tabák překrývá chuť čerstvého listí. Po odsypání se mi zase rozhoří čerstvý tabák a můžu si ho vychutnat.

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky