Šest dýmek Františka Filipovského

Šest dýmek Františka Filipovského

Knížka stejného názvu vyšla roku 1981 ve Vydavatelství a nakladatelství Novinář. Jedná se o rozhovor Jiřího Tvrzníka s populárním hercem, který v šesti oddílech vzpomíná na svou rodinu, studia i hereckou dráhu. A mimo to se hned v první kapitole vyznává ze své lásky k dýmkám. Protože by byla škoda, kdyby tento text zapadl, přepsal jsem ho a bez dalších úprav uvádím zde. Pokud máte zájem i o zbytek obsahu, knihu seženete v některém z internetových antikvariátů. Šest dýmek vyšlo i jako audiokniha načtená Františkem Filipovským, prodává ji například Audiotéka. Kapitola od dýmkách je ke stažení zdarma, obsahuje ale upravený a výrazně zkrácený původní text.

Šest dýmek Františka Filipovského — načteno autorem

Vůně tatínkova tabáku

Představuji si obraz tatínka. Vidím ho, jak sedí na litinové lavičce u zdi našeho domu v Poděbradově třídě v Přelouči. Ta lavička — nevím, jak všechno to handrkování přežila, jak přestála všechny ty deště a sluneční parna — je dodnes jednou z mála hmatatelných vzpomínek, které mi na dobu před první světovou válkou a samozřejmě i za války, zůstaly. Dnes ji mám v Poříčí nad Sázavou, kam jezdím trávit své volné chvíle a víkendy. A připadá mi, jak tam tak v zimě v létě stojí na zahradě, že je úplně stejná jako tenkrát, když mi v Přelouči dotvářela obraz mého dětství.

Tatínek na ní sedával, vychutnávaje labužnicky svou dlouhou dýmku. A nebyl nikdy sám. Na té lavičce se probíraly a hodnotily nejdůležitější události ve městě i ve světě.

Nemohu však říci, že ta dnešní moje dýmkařská slabůstka má své kořeny v tatínkových přeloučských dýmkách, jichž měl ve své plyšem vykládané vitrínce několik desítek. Určitě jich bylo víc, než mám dnes já. A věřte mi, mezi těmi mými pětatřiceti exempláři není ani jedna jediná z těch tatínkových. Zmizely, nevím kam.

Zájem o dýmky ve mně probudil teprve Jan Werich v době, kdy už jsem byl členem Osvobozeného divadla. Tenhle požírač života, v tom nejlepším slova smyslu, uměl až k závidění žít! A myslím, že i fajfky, které kouříval, vyjadřovaly mnohé z jeho životního kréda, v němž podstatné místo má moudrost z radosti a smíchu. Nevěřili byste, co všechno dovede taková dýmka vypovědět o svém majiteli!

Jan Werich byl dokonale informován o všem, co s dýmkami souvisí, co která dýmka potřebuje, jaké má mít náležitosti, jak u ní nesmírně záleží na dřevu, z něhož je vyrobena, či na materiálu pro náustek. Věděl snad o všem, co způsobuje rozdíly mezi jednotlivými dýmkami a jejich kvalitou.

U Wericha jsem se tedy zhlédl v dýmkách, od něho jsem o nich získal první informace, první poučení. Po čase jsem prý uměl nacpávat fajfku nejlíp v celém Osvobozeném. Ono totiž takové nacpání dýmky není legrace. Má svou technologii, která se nesmí zanedbat. Dýmka nemá zhasnout dříve než se vykouří všechen tabák. A to záleží nejen na jeho kvalitě, ale hlavně právě na tom, jak je nacpaná. První špetka na dno dýmky se jen tak jemně malíčkem zatlačí. Velice jemně, zdůrazňuji. Další špetka už víc, a když je těch vrstev asi pět, tak ta poslední se už skutečně udusává s vynaložením značné síly. Takhle nacpaná fajfka nemůže při správném kouření, a samozřejmě při kvalitním tabáku, vyhasnout. Jdu-li na fotbal, zapálím si ji při prvním písknutí a vydržím ji někdy kouřit do poloviny druhého poločasu, aniž by vyhasla.

Život už to tak zařídil, že požitky střídá se zklamáním, radosti se starostmi, tak jako já občas vystřídám dýmku s cigaretou. Cigarety nemám rád a přesto je někdy kouřím. Z nezbytnosti určované mým povoláním. Nedůslednost, kterou asi ortodoxní dýmkař nepochopí. Představte si však, že natáčíte ve filmovém ateliéru, pak produkce vyhlásí tříminutovou přestávku na kouření a chudák dýmkař si za tu chvíli nestačí fajfku ani pořádně nacpat. Vždyť samo nacpání a zapálení je jistý obřad, který trvá pět minut, neřku-li víc. Zapálím si pak samozřejmě cigaretu. Co jiného mi zbývá?

Musím však říci, že takové kouření je stejně nervózní jako často celá atmosféra natáčení. Někdy ovšem, jestliže to vypadá na delší přestávku a mám-li dobrý tabák, tak mi to nedá. Když přestávka skončí, dýmka vydrží zapálená k další pauze. Mám například s Dunhillovým tabákem zkušenost, že nasednu na Floře do tramvaje, zapálenou dýmku strčím do kapsy, pak vystoupím na Můstku, zadýmám a fajfka hoří dál.

V Praze máme První český Pipe-Club. Jsem jeho zakládajícím členem. A máme v něm dokonce světového rekordmana, jemuž dýmka, nemýlím-li se, nevyhasla pětadevadesát minut. A to je kumšt! Přiznám se, že jsem se žádných takových závodů, které se konají podle stanovených pravidel všude na světě, raději nezúčastnil, abych byl ušetřen fiaska. Ale asi také proto, že nejsem závodník, ale labužník, vychutnávač. Avšak zásadu, že dýmka se má dokuřovat, aby tam nezbyl tabák, ale bílý popílek, protože pak zamokvává a páchne, tu zásadu dodržuji. A v tom je v kostce shrnuto umění kouřit fajfku. Přátelé z Pipe-Clubu mi snad prominou moji zjednodušenou exkurzi do umění „práce“ s dýmkou, ale já jsem si nemohl odpustit vyznání k této své lásce. A i když je to láska trochu pobloudilá, jak mi zajisté nejeden odpůrce kouření vytkne, přece jen jí děkuji za mnoho hezkého, za řadu vzácných setkání, protože prostřednictvím dýmek se lidé také seznamují. Tak jsem poznal Dalibora Vačkáře, milence a znalce dýmek; většinu rozumů o dýmkách mám právě od něho. Tímhle způsobem jsem se seznámil i s dirigentem Rafaelem Kubelíkem a mnoha jinými. Vždycky také ve mně vyvolává trochu nostalgie každá má cesta na smíchovskou stranu Prahy, kde nedaleko Kampy v Umělecké besedě se scházívám s ostatními členy Pipe-Clubu. V té Umělecké besedě, s níž jsou spojeny moje začátky u profesionálního divadla, když jsem byl angažován do tehdejšího Intimního divadla, které právě tady působilo.

Tak mě tedy Werich s Voskovcem přivedli nejen k řadě pěkných rolí, ale i k dýmkám. Dvě fajfky od nich mám z doby Osvobozeného dodnes a to jsou v tom harému dýmek favoritky. Parkerovku — stejná firma vyrábí známá plnicí pera — mi dali ke sté repríze Caesara, Dunhilla ke stopadesátce Těžké Barbory. Parkerovka i dunhillka jsou velice drahé dýmky. Zejména dunhillka je královnou. Sběratelé za ně vydávají nepředstavitelné sumy peněz. Mám-li však být spravedlivý, musím přiznat, že i u nás se vyráběly a vyrábějí dýmky znamenité pověsti. Vyvážejí se i do Anglie, která je proslulou dýmkařskou velmocí. V Proseči u Skutče má jejich výroba dlouholetou tradici s proslavenou značkou Gold Star.

Jednou jsem vyprávěl v televizi příhodu, která se stala s dunhillkou herci Františkovi Černému, mému předválečnému kolegovi z Osvobozeného. Vychvaloval jsem tehdy v té souvislosti firmu Dunhill jako nejlepší na světě. Moje televizní vystoupení se dotklo pana Háněla, jednoho z našich bývalých výrobců a propagátorů dýmek. Trpce mi vyčítal tohle opomenutí. Ano, bylo to opomenutí; ale přece jen ta Černého příhoda svědčí o něčem co vedle kvality založilo pověst o ohromné solidnosti firmy Dunhill.

Na Dunhillovu dýmku byla doživotní záruka. Kdykoliv zjistil majitel dunhillky na své dýmce nějaký kaz, skrytou závadu, mohl ji poslat přímo firmě do Londýna a ona vrátila zpět dýmku opravenou nebo novou téhož výrobního čísla.

Franta Černý tenkrát stejně jako já dostal od Voskovce a Wericha dunhillku. Psal se rok 1938, bylo těsně před okupací Československa. Nikdo tehdy pořádně nevěděl, jak se budou mezinárodní poměry dál vyvíjet a Franta Černý posílal prostřednictvím trafiky, tak zvané speciálky, jichž bylo v Praze několik a zprostředkovávaly kontakty s firmou Dunhill, svou dýmku výrobci do Londýna, protože se mu na ní objevil kaz. Přišli však Němci, válka trvala šest let a František Černý na svou dýmku zapomněl a nezapomněl-li, tedy ji určitě odepsal. A potom zase válka skončila, Československo bylo svobodné, přešly dokonce pohnuté únorové události Toku 1948, František Černý tehdy hrál ve Varieté, když najednou dostal balíček z Anglie. Doba zrovna byla politicky neurovnaná, mezinárodní situace napjatá, studená válka v plném proudu, kontakty se Západem takřka přerušeny. Franta Černý byl z toho balíčku pořádně nešťastný. Nechtěl ho ani přijmout, protože měl obavu, aby tahle pošta z Anglie nebyla někým špatně vykládána. Bál se, aby nebyl podezírán, že udržuje nějaké podivné styky a odmítal balíček otevřít. Dlouho jsme ho přesvědčovali, že se nemůže nic stát, než si dal říct. V balíčku byla dýmka a dopis zajímavého znění, v němž se mu firma Dunhill omlouvala, prosila, aby se nehněval, že nastaly „nepředvídané okolnosti“, jakými byla světová válka, že jim při bombardování Londýna shořela také část dokumentace a že si tedy nejsou zcela jisti, zda mu posílají po těch letech dýmku téhož výrobního čísla, kterou reklamoval v roce 1938 — tedy před více než deseti lety. A v tom je síla té firmy.

Jistě jste si nejednou všimli, že pěkné věci, které slouží člověku k ušlechtilému požitku, ať jsou to různé umělecké výrobky, které si kupuje do bytu, či hudební nástroje a zrovna tak i dýmky, vždycky mají ušlechtilý tvar. Porovnejte třeba tvar klavíru s obludností tanku. Anděl a ďábel! Nebo housle a kulomet! A ruční granát a dýmka! Ďáblovy vynálezy a božská ušlechtilost. Dýmka mi slouží k radosti. A řekněte, když se tak díváte na dýmku, není její tvar krásný? Není krásný ať je jakýkoliv? Není stejně krásný jako tvar harfy či houslí? Jak je třebas taková trubka výtvarně dokonalá! A zrovna tak dýmka. Jako kdyby vyšla z dílny nějakého kumštýře. Dýmka je prostě předmět, který se laská. Cigareta se zahazuje. I doutník zahazuje. Dýmka zůstává. I tím je určen její majestát.

Tak jako má houslista housle, bez nichž by nemohl být, já mám svou dýmku, kterou si zapálím, je léto a teplý soumrak a ona mi s večerem přináší klid a potěšení. Ano, teď už vím, proč ji tatínek vždycky tak láskyplně hladil a mazlil, když seděl v Přelouči před domem na Poděbradově třídě na lavičce.

Sna mi čtenář odpustí, že jsem se tolik rozpovídal o své velké lásce, o lecčems, co s ní souviselo a souvisí, i když jsem vlastně chtěl hovořit o mamince, tátovi, sestrách, o svém dětství v Přelouči.

4 komentáře

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky