Třicetiletý Dunhill Early Morning Pipe

Aukční portál eBay je zázračný vynález, díky němuž člověk objeví mnohé poklady i bez nutnosti výpravy na Tajuplný ostrov. Uznávám, že nákup na internetu postrádá tu ulepenou romantiku, kterou bezesporu má přehrabování se ve smradlavých a zaprášených krámech kdesi v náhodně objeveném vetešnictví, ale neromanticky to šetří čas a námahu spojenou s výpravou ven z pohodlí domu. Tímto způsobem jsem už v minulosti nakoupil řadu věcí včetně knih, dýmek, tabákových plechovek i letitého (šestnáctiletého) tabáku Frog Morton od americké firmy McClelland. Byl skvělý.

Nechávám si teď z eBay pravidelně posílat výpisy nových aukcí na témata, o která mám dlouhotrvající zájem, a tak se ke mně kromě prázdných tabákových plechovek občas dostanou i nějaké plné. Jako teď posledně, když jsem nakupoval dunhillovy plechovky a narazil při tom na plných padesát gramů Early Morning Pipe z osmdesátých let. K dataci Dunhillových směsí naštěstí existuje na webu dost zdrojů (například tady), takže není zvlášť složité odhadnout docela přesně stáří té které plechovky. Proto vím, že má poslední akvizice pochází cca z půlky osmdesátých let, kdy směsi pro Dunhilla připravovaly továrny Murray’s a McConnel.

Dunhill Early Morning Pipe

Zásadní problém se starými tabáky je jejich vysychání. Pokud majitel, neznámý procesu zrání a archivace, plechovku otevře, dojde nenávratně k vypaření vlhkosti i aromatických olejů a tím zároveň i k snížení kvality obsahu. Tabák lze sice kdykoliv dovlhčit, ale nikdy už se nedostane do takové kondice, v jaké byl v tom slastném okamžiku otevření. Podobně tomu bylo v tomto případě. Plechovka sice byla deklarována jako otevřená, ale za optání člověk nic nedá, a proto jsem předem napsal prodejci, jestli má představu, jak dlouho byl tabák vystavený působení vzduchu. Byla zde přece jen určitá šance, že ji rozpečetil teprve nedávno, aby zkontroloval obsah — v tom případě by tabák mohl být ještě vlhký. Antikvář mi napsal, že o datu otevření neví nic, ale že obsah dosud není úplně suchý, a tak jsem ho hned poprosil, aby plechovku zavakuoval nebo alespoň pořádně zabalil do igelitu.

Dunhill Early Morning Pipe

Aukci jsem vyhrál snadno — na otevřený tabák obyčejně nikdo nepřihazuje — tudíž jsem si mohl dovolit zariskovat, že prodejce kecal (jak se ostatně také stalo), aniž bych na tom prodělal gatě. Nákup mě přišel velmi levně. Směs byla bohužel na troud suchá, což jsem celkem předpokládal, ale ze zkušenosti s mnoha jinými tabáky, co se mi doma povalují, vím, že po odborném dovlhčení jsou většinou opět docela fit. Ne na sto procent, ale na sedmdesát či osmdesát možná ano. Opatrně jsem vypreparoval veškerý obsah, přendal do skleněné zavařovačky a postupně během tří nebo čtyř dnů zvlhčoval dvěma keramickými piškoty namočenými v převařené vodě; vyhazovat prehistorický tabák by mi přišlo jako nebetyčné rouhání. I kdyby nestál za nic, tak se prostě musí zkonzumovat. Když si tak občas vzpomenu, jaké smrduté seno kouřívali za komárů naši dědové, napadá mne, že je dnešní dýmkař zpovykaný až hrůza.

Dunhill Early Morning Pipe

Víko plechovky je doposud v naprosto perfektním stavu, spodní část zrezlá přiměřeně stáří. Papírová harmonika i kulaté papírové „víčko“ s informacemi o tabáku jsou krásně zažloutlé, lépe řečeno hnědé, jak už to tak u hodně starých tabáků obyčejně bývá. Řez směsi odpovídá tomu, co si pod stejnou značkou kupujeme i dnes, klasický ribbon cut čili kyprá směs. Early Morning Pipe je ten typ nekomplikované směsi, které mám tak rád: obsahuje virginii, latakii a nějaké turecké orientály, přičemž první dvě složky lze bez potíží pohledem identifikovat. Vůně se od čerstvého tabáku významně liší, nemá onu typickou šťavnatost, spíše stařecký odér, ze kterého ční už hodně vyzrálá virginie a nevtíravá uzenost latakie, nijak dominantní.

Je škoda, že už ty lehké latakie dlouho nemám v zásobě (koukám, že Early Morning jsem nakupoval naposledy před čtyřmi lety), takže nemohu porovnat směsi ze staré a nové éry mezi sebou. Ale asi by to nebylo moc platné, protože třicet let v archivu má na tabák drastický vliv. Nedělám si iluze, že by dnes mezi oběma verzemi byla nějaká nápadná podobnost. Když jsem léta Páně 2013 otevřel jedenáctiletý Nighcap, bylo to srovnání přece jen smysluplnější než v tomto případě.

Zatímco si tady teď tak hezky povídáme, kouřím zrovna pátou dávku starobního tabáku, tož se s vámi, drahé čtenářstvo, rovnou podělím o své dosavadní dojmy. Nejrozumnější věc, co jsem udělal, bylo provést první hokus pokus v dobře zakouřené latakiové dýmce od Aleše Křivance, která má suverénně největší délku, a tak z ní chutná výborně prakticky všechno. Kolikrát se přistihnu při tom, jak slastně bafám z bambusky nějaký balkán, foukám si při tom pod nos obláčky dýmu a labužnicky je nasávám nozdrami. Je to výjimečně blbuvzdorná fajfka, která majiteli odpustí ledasjakou nedbalost — přinejhorším se krček protáhne dlouhým vauenovským čističem, když přespříliš močíte, a jede se dál. Ty balkány jsou v hlavičce napořád zažrané, čili i slabší latakie, jakou je EMP, si natáhne trochu vyuzené chuti, což nemůže být nikdy na škodu.

Člověk nemá mít velká očekávání, když si nacpává obstarožní vysušený tabák, ale výsledek je podstatně lepší, než jsem obával. Směs je hodně chuťově propojená, tabáky jsou vzájemně prolnuté a nic netrčí ven. Zapálení je snadné, tabák hoří velmi slušně a zejména v první polovině se kouří lehce a příjemně. Asi tak po dvaceti minutách, jak přibývá popela, chuť mírně vyvane a zplacatí, ale nedá se říct, že by nebyla dobrá, jen v ní asi není možné hledat žádné složitější nuance. Vyzkoušel jsem postupně i několik dýmek standardní velikosti, a i když ty obecně vyžadují o něco větší opatrnost a pomalejší kouření, nestalo se mi zatím, že by se směs nepříjemně rozpálila nebo měla tendence nadměrně často vyhasínat. Snad jen až při finálním dokuřování může rozehřát dno tabákové komory, ale to se mi stává prakticky s každým tabákem; výjimkou jsou jen některé Petersony.

Je to nepochybně cenná zkušenost, skamarádit se s tabákem, který není o moc mladší nežli kuřman sám. Když pominu fakt, že směs už nebyla v nejlepší kondici, je to stále překvapivě slušné pokouření, které se v mnoha ohledech liší od toho, co se člověku obvykle dostane pod ruku. Nedovedu si při nejlepší vůli vzpomenout, kdy naposled jsem chutnal něco podobného, a není to zdaleka jen tím, že slabé latakie se z mých zásob postupně vytratily ve prospěch plnotučných směsí. Stařičký EMP si samozřejmě nedávám každý den, takový gerontofil přece jen nejsem, ale budu ho testovat dál a časem se dopracuji k finálnímu verdiktu. Howgh.

29. 9. 2016  6 komentářů

Plechovky Dunhill

Designu dýmkových tabáků jsem se už sice věnoval před třemi lety, od té doby se mi ale povedlo sbírku starých plechovek od firmy Dunhill nepatrně rozšířit — tady jsou. Grafické (a technologické) zpracování dunhillovských tabáků je mi velice blízké, především verze z období s vysokým logem z neproporcionálního písma vyniká elegancí a typografickou čistotou. Jde o řešení platné i dnes, po třiceti nebo čtyřiceti letech, a měnil bych na něm minimum.

Tabákové plechovky Dunhill od 70. let asi do roku 2002

Tabákové plechovky Dunhill od 70. let asi do roku 2002

Tabákové plechovky jsou občas k dostání na eBay, a když člověk vyfiltruje nabídky z USA (kvůli přepálenému poštovnému), podaří se mu nakoupit ledacos od Britů, Němců, Italů nebo i Chorvatů. Zvlášť po My Mixture 965 jsem toužil dlouho, protože je to má oblíbená směs tvořená cavendishem, latakií, virginií a orientály. Navíc typograficky je zde uvedená verze ze 70. let o dost podařenější než současná produkce — ono dětinské písmo je mi neskonale milejší než ta podivně zpotvořená varianta, s níž Dunhill přišel později. Tabák byl ještě z anglické produkce přímo od firmy Dunhill (Manufactured and Blended in England by Alfred Dunhill), tedy z doby ještě před přenecháním výroby koncernům v Británii (Murrray) či jinde v Evropě (Orlik).

Plechovky Dunhill

Druhá zajímavá akvizice je směs Three Year Matured Virginia, lehce aromatisovaná Virginie s orientály, jež se přestala vyrábět v roce 2007 a nedávno byla znovu uvedena na trh. Design hezky ladí se Standard Mixture ze stejného období i s My Mixture 965, obsahuje vysoké logo i ten pěkný heraldický znak s textem By Appointment to Her Majesty the Queen. I tato plechovka spadá do období, kdy směsi míchali doma u Dunhillů.

Třetím důležitým přírůstkem je Early Morning Pipe z 80. let, obsahující v době koupě plných padesát gramů třicetiletého tabáku, a proto si zaslouží svůj vlastní článek někdy příště.

27. 9. 2016  Přidejte komentář

Peterson 1865 Mixture

Zatímco fajfky od irského Petersona nepatří mezi mé největší favority (čest výjimkám), k jeho tabákům mám o něco vřelejší vztah. Může za to především latakiový Old Dublin, který považuji za jednu z nejuniverzálnějších směsí na trhu. O tom tabáku se nemluví často, protože jej bereme jako samozřejmost, ale kdekdo vám potvrdí, že se jedná o hezky vyváženou směs s optimální vlhkostí a výborným hořením. Pěkný řez a dohořívání až do konce, to jsou vlastnosti společné všem tabákům anglického typu, které jsem od Petersona kdy měl. Zásadní nevýhodou Old Dublinu je fakt, že Peterson nemá v portfoliu žádné stylové příbuzenstvo. (A Balkan Delight mi nechutnal, obsahoval málo latakie!)

Peterson 1865

To se konečně změnilo v okamžiku, kdy na trh dorazila Original 1865 Mixture z edice Founders Collection, připravené ku příležitosti 150. výročí založení firmy. Nejsem velkým přítelem různých výročních tabáků a limitovaných edicí — bývají to zpravidla neslané/nemastné aromatiky, určené nejširšímu publiku a vhodné maximálně jako vánoční dárky od bezradných manželek. Toto ale není ten stejný případ, protože 1865 Mixture patrně není limitována objemem a vyskytuje se na té jediné správné (tedy anglické) straně chuťového spektra. Při zběžném porovnání zjistíme, že zatímco Old Dublin obsahuje kromě virginie a latakie i cavendish a turecké (orientální) tabáky, v případě 1865 Mixture se jedná čistě o směs virginie a latakie. Může to někomu připadat jako kombinace chuťově a výrazově chudá, ale ze zkušenosti už víme, že výsledek je odvislý především od počtu, druhu a umného vyvážení jednotlivých surovin.

Zvláštní přístup zvolil Peterson, když nabízí 1865 jen ve stogramových plechovkách za cenu kolem 730 Kč. Řadu kuřáků může objem a cena od experimentu s tabákem odradit, byla by to ale velká škoda. Na plechovce se píše, že se jedná o full bodied smoke pro zkušené kuřáky dýmek a dá se s tím vcelku souhlasit. Ačkoliv se jedná spíše o středně silnou směs, při kouření se latakie projevuje velice znatelně a překvapila mne její vynikající chuť. Když jsem psal o vyvažování poměrů, je třeba uznat, že 1865 Mixture výborně dokladuje, že i dva druhy tabáku mohou ústit v mimořádně lahodnou kombinaci. Je to dáno částečně i tím, že v anglických směsích se obyčejně kombinuje několik druhů světlé a tmavé virginie — díky tomu je chuťová paleta ve výsledku mnohem pestřejší.

Kdo na začátku nemá velká očekávání, bývá na konci začasté spokojen. Skoro určitě si nějaké plechovky 1865 Mixture pořídím na takové to domácí kouření a třeba i do archivu.

15. 9. 2016  Přidejte komentář

Comoy’s Tradition Liverpool (133)

Není moc krásnějších dýmek než obyčejný rovný billiard či jeho varianta s prodlouženým přířezem — liverpool. Když si člověk potřebuje oddychnout od hluku velkoměsta, freneticky blikajících reklam a všeobecného vizuálního smogu vůkol, uchyluje se k tichému rozjímaní v křesle a vybírá sobě dýmku z nejklasičtějších. Stejně činí i proplešatělý typograf, dávaje průchod své zálibě v minimalismu a střídmosti. Střídmosti, jež aspoň částečně vytváří oponenturu vůči ukřičenému světu, kde kdejaký blbý kartáček na zuby musí mít „zajímavý“ tvar.

Comoy’s Tradition Liverpool (133)

Světoznámá firma Comoy’s v minulém století významně přispěla k udržení a prohloubení věhlasu anglických dýmek, třebaže její zakladatel François Comoy vyráběl se svými sourozenci fajfky už od roku 1825 ve francouzském Saint-Claude. Historie téhle firmy je dlouhá a nebudu se jí zde věnovat, protože to za mne udělali jiní (Pipedia). Místo toho napíši několik slov o fajfce, kterou jsem nedávno šťastně vydražil na eBay.

Liverpool od Comoye je vynikajícním příkladem toho, jaké dýmky se vyráběly cca do šedesátých let minulého století. Jednoduché a funkční produkty, nástroje ke kouření, charakteristické starým brierem a dobrým dílenským provedením. Po tvarové stránce je ta fajfka „ohlodaná na kost“, přesto je bezpochyby krásná. Mohou za to zejména vyvážené proporční vztahy: délka 140 milimetrů, hlavička vrtaná na 19 a hluboká asi 36 milimetrů, to vše podpořeno tenkým dlouhým krčkem a váhou pouhých 23 gramů.

Dýmka je nalevo značená Comoy’s Tradition a napravo Made in London England. Řada Tradition se vyráběla od roku 1925 až do sedmdesátých let, kruhová značka London England se poprvé objevila v padesátých letech. Otázky ale vzbuzuje provedení loga C na levé straně náústku. Odborníci praví, že C vrtané na tři otvory (oproti pozdějšímu zjednodušenému provedení) se vyrábělo od roku 1919 až do osmdesátých let. Nicméně tenká varianta písmene C, kterou mám na dýmce já, se vyskytovala jen ve dvacátých a třicátých letech, po válce už ne. Přestože mě rozpor mezi datací dřeva a náústku poněkud mate, přikláním se k tomu, že dýmka byla vyrobena buď v letech padesátých, nebo šedesátých.

Zmínku si zaslouží také renovace. Dýmka je vskutku příkladně vyčištěná a navoskovaná, náústek skoro jako nový. Radost. Až za hrob.

14. 9. 2016  2 komentářů

Stanwell 239

Když už jsem psal o Sixtenu Ivarssonovi a jeho příspěvku k severské dýmkařské tradici, mohl bych se podělit i o druhou svou dýmku z té doby. Tvar číslo 39 je ukázkovým představitelem vejčitých Ivarssonových dýmek, těch různých quarter a half‑bentek v normálním provedení i s aplikacemi z bambusu nebo rohoviny, jak je dobře známe z historických katalogů a od movitějších sběratelů, než jsem já. Oproti Sixtenově tvaru číslo 30, který jsem si kdysi pořídil, se tento liší zejména provedením krčku, jenž není nasazen na hlavičku přímo, ale v jakémsi vředovitém oblouku, typickém pro šedesátá léta nebo některé plné bentky od Petersona. Celkově je dýmka lehčí a štíhlejší než číslo 30, je to ale dáno částečně tím, že takřka všechny novodobé fajfky jsou robustnější než jejich historické verze — totéž platí i pro tvarové výdobytky dědy Ivarssona.

Stanwell 239

Za unikátní považuji zejména známé stanwellovské řešení náústku, který kombinuje sedlový s klasickým, zde je ovšem opravdu elegantně tenoučký, skoro až dívčí, radost pohledět. Naopak při porovnání s tvarem číslo 59 je dýmka nepatrně hřmotnější, zejména v partii své hlavičky, která je ostatně o cosi větší, tabáková komora má průměr 19 milimetrů a hloubku asi 40. Příjemné je, že u obou fajek je komora vrtaná kónicky — mám s tím u Stanwella docela dobré zkušenosti.

U strojové dýmky se jen málokdy vydaří bezchybná kresba, a proto nelze ani tady čekat žádné zázraky. Zajímavé mi přijde hlavně to, že řada starých Stanwellů preferuje po stranách hlavičky ptačí oči namísto plamenů, dýmky jsou z materiálu řezané v jiném úhlu, než je obvyklé. Jestli je to náhoda, nebo záměr, to neumím posoudit. Nejspíš jsou důvody ekonomické, v továrně se snaží vřesovec co nejlépe vytěžit. Každopádně je kresba z pravé strany poměrně pěkná a hlavička nevykazuje žádné defekty ani kazy vyjma jednoho v horní části dřeva, je ale viditelný jen při dobrém osvětlení.

Říkám si, že před padesáti lety musela fajfka patřit mezi vyšší třídu, protože byla mořená na relativně světlý odstín. Každá dýmka, jak známo, používáním dramaticky ztmavne. Dá se předpokládat, že z výroby šla tahle poloviční bentka opravdu dosti světlá, protože ještě dnes má odstín některých mých vydařených grainů, které byly v době koupě hezky světlounké.

Do staré dýmky patří jedině dobrý přírodní tabák. Kouřím teď po čase zase flejky Old Ironsides od Dan Tobacco a myslím, že by k této prehistorické stanwellce mohly docela pasovat.

5. 9. 2016  2 komentářů