Námluvy fajfky s armagnacem

Sousloví dodržovati pitný režim není než mimořádně imbecilní reklamní slogan z pera píáristů firem prodávajících minerálky a slazené vody. Skutečnost, že i velká část tuzemských lékařů šíří podobné bludy v ordinacích a v novinách a v televizi, dokazuje jen to, jak rafinované techniky prodejci předražených vod a příbuzných hovadin vynalezli. Kdybyste ještě v roce 1989 poradili občanovi ČSSR, aby jezdil do krámu pro celé palety balené vody, která je sto padesátkrát dražší než ta, která mu doma teče z kohoutku v lepším případě by si ťukal na čelo a v horším případě by vám rovnou přivolal odbornou pomoc.

Dvacetiletý armagnac Castarède v rozpravě s TGM a s dýmkou Sixtena Ivarssona

Dvacetiletý armagnac Castarède v rozpravě s TGM a s dýmkou Sixtena Ivarssona

Podobný efekt by mělo, kdybyste našemu imaginárnímu Čechoslovákovi vypočítali, že má denně vypít tři nebo čtyři litry tekutin, neboť v osmdesátých letech, když jsem byl ještě kluk, nic jako pitný režim neexistovalo. Každý se napil, když měl zrovna žízeň. Ano, takhle jednoduché to v oněch dřevních dobách bylo! Nebylo myslitelné, aby děti ve škole měly pitíčko na lavici a byly tak pět nebo osm hodin nepřetržitě přisáty na ústí lahve jako mimina k mateřskému cecíku. Kdo chtěl, ten se napil po tělocviku nebo o velké přestávce z kohoutku, případně si k obědu načepoval dvě deci studeného čaje. Když jsme šli po škole na celé odpoledne ven a lezli po stromech a viaduktech, neměli jsme s sebou ani v těch největších vedrech nikdy ani kapku vody. Jen výjimečně jsme si na kolech zajeli do lázní na doušek smradlavé kyselky, vyvěrající z tamního pramene.

Takže znovu: píti se má jen tehdy, máte-li žízeň: To platí jak pro dny, kdy vypijete jednu sklínku vody, tak i pro ty specifické případy, kdy máte strašnou žízeň na deset piv a tři panáky. A obzvlášť příjemné je svlažiti rty a jazyk, když právě kouříte dýmku. Znalci doporučují začátečníkům míti po ruce sklenici mléka, páč neutralizuje zaneřáděnou dutinu ústní po kouření, jemuž začínající kuřmen dosud není uvyklý. Ale v zásadě platí, že volba nápoje má býti čistě na uvážení toho kterého dýmkaře. Těžko namítati něco proti dobrému studenému pívu, zvlášť v létě, když je ve městě vedro k zalknutí a chcete si poseděti s přáteli a otestovati několik vzorků tabáku. Kvalitní vlažný čaj jest také velmi dobrou volbou, mně osobně vyhovuje ponejvíce černý pchu-er, jehož těžká uzená chuť se bezvadně doplňuje se smrtící uzeností balkánů a černých lan.

Specielní kategorií nápojů k dýmce jsou pálenky. Možná vám na mysl prvně přijde tak zvaná whisky… a není to hloupá idea, protože nebývale rozsáhlá nabídka tohoto nápoje z obilovin dovede uspokojiti rozmanitý vkus i rozpočet. Zvlášť kouřové whisky, typické působením rašeliny a řádně vypálených sudů, se výtečně snášejí s latakií. Ale řekněmež si na rovinu, že i když se dá vypáliti v podstatě všechno včetně znojemské salátové okurky, tak pravý gurmet si místo rumu z řepy nebo whisky z kukuřice, prosa a obdobných nesmyslů raději zvolí surovinu z nejlepších. Máte-li totiž v základu namísto ovsa staré dobré hroznové víno, jeden z nejušlechtilejších pěstitelských produktů vůbec, výsledkem bude docela jiné pitíčko! Říká se mu obyčejně brandy a jak všichni víme, nejslavnější brandy jest francouzský cognac, mající nejen chráněné označení původu, ale i přísné regule pro výrobu, staření pálenky a označování lahví, aby bylo zaručeno, že vám sklenka po jídle okamžitě přivodí několik hlasitých orgasmů.

Cognac ale není zdaleka jediná vinná pálenka na trhu, dokonce ani není nejstarší. Za nejstarší brandy se považuje francouzský armagnac, známý už od 14. století. Zatímco cognac je produkt velkých továren (jako Hennessy nebo Rémy Martin), producenty armagnacu jsou dodnes spíše menší rodinné firmy, a tak není divu, že jejich celková produkce tvoří jen zlomek celkové světové produkce brandy. A není to rozhodně jediný podstatný rozdíl mezi těmito dvěma blízkými sourozenci. Liší se i technologie výroby, kdy cognac jest typický dvojitou destilací, zatímco gaskoňský armagnac se vyrábí destilací jedinou, postupnou. Na rozdíl od cognacu, směsi desítek Eau-de-vie, argmagnac je zpravidla složen z hroznů jedné konkretní sesony. Výsledkem jest pálenka o poznání plnější a výraznější než dokonale uhlazený koňak.

Mým oblíbeným pitíčkem k dýmce je armagnac značky Castarède. To je společnost, která má dodnes dosti nenormální (a velmi sympatickou) firemní politiku. Zatímco zákon předepisuje, aby armagnac s označením VSOP (Very Superior Old Pale) byl stařený v sudu minimálně čtyři roky a XO (Extra Old) minimálně šest, žabožrouti v Castarède svou pálenku staří přinejmenším dvojnásobný čas: VSOP deset a XO dvacet let. Už ten desetiletý destilát jest boží, ale po dvaceti letech v soudku se jedná o čirou extasi všech chuťových buněk. Ale ani to ještě nejlepší produkt od této firmy, protože Castarède prodává také armagnac stařený padesát (!) let v sudu, lahve z druhé světové války nebo i armagnac vyrobený roku 1893.

Abyste mi věřili, že armagnac by měl píti každý, dovolte mi předložiti důkaz o jeho blahodárných účincích, jak o nich hovoří už „Velmi poučná kniha o tom, jak si zachovat pevné zdraví a udržet si kondici“ z roku 1310. Z léčivých účinků vypichuji zejména, že armagnac:

— Tříbí ducha, vyvolává staré vzpomínky, činí člověka nade vše šťastným a pomáhá uchovat si mládí a oddaluje stáří.
— Jako kořalka nebo grog působí blahodárně proti bolesti hlavy způsobené nachlazením.
— Ponechá-li se chvíli v ústech, rozvazuje jazyk a nesmělému dodává odvahu.
— Umožňuje konzervovat vajíčka a syrové nebo vařené maso. Přidáme-li bylinky, vytáhne z nich všechny blahodárné vlastnosti.
— Hojí zarudlé, zanícené a slzící oči.
— Léčí žloutenku a dnu.
— Obklady z armagnacu hojí rány.
— Častá mazání dokáží rozpohybovat ochrnutou končetinu.
— Tiší bolesti zubů a odstraňuje nepříjemný zápach.
— Při pravidelném kloktání léčí zarudlý krk.
— Léčí bolesti uší a hluchotu, pomáhá proti vředům.
— Odstraňuje žlučové a ledvinové kameny.
— U lidí trpících malomocenstvím zabraňuje dalšímu postupu nemoci.
— Občas a v střídmé míře je vhodná i pro těhotné ženy…

Vážení, užívejte pravidelně armagnacu, abyste byli zdrávi!

6. 8. 2017  Přidejte komentář

RX Pipes Chimney: audio verze

Po čase jsem opět oprášil své starodávné nahrávací studio a připravil pro ctěné obecenstvo další hodnotný příspěvek do pomalu se rozrůstající série audionahrávek. Když pominu svou znělku nahranou na digitální hodinky Casio, fascinující je zejména skutečnost, že už umím pracovat i stereo, takže ode dneška můžete má ochotnická vystoupení konsumovat v ještě vyšší kvalitě než doposud. Vsuňte si tedy fajfku do úst, nazujte si papuče, přehoďte károvanou deku přes kolena a užívejte novou nahrávku ve zdraví a všeobecné pohodě.


Audio verze ke stažení

Poslechněte si audio verzi

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

2. 6. 2017  Přidejte komentář

RX Pipes Old Briar Chimney

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je. Stejně tak když už člověk jednou čumí na Facebook, kde publikuje Dejmal nové fajfky, tak si má hned nějakou koupit, jako jsem to udělal já, a ne jen tak zbůhdarma čumět a nekoupit, jak se to kolikrát děje. A když už si tedy člověk něco kupuje, tož má koukat, aby to bylo to, co v jeho sbírce dosud není, a ne to, co už tam víc než stopadesátosmkrát je. Nu a když už jsem jednou byl a koukal, abych byl, a koupil, co měl, je třeba se tím konečně náležitě pochlubit, abych čirou náhodou nezapomněl, jak tomu stejně ve finále kolikráte je!

RX Pipes Old Briar Chimney

Čím víc těch fajek mám, tím víc si vyčítám, že si pořizuji další a další. Ale na to si každý chlap stejně nakonec přijde sám, že je to marné, je to marné, je to marné. Ať už manželka (nebo maminka!) láteří, jak chce, tak sbírky tu byly, jsou a budou a nedá se s tím vcelku nic rozumného dělat. A tedy i já jsem se chcačky/nechcačky smířil s tím, že dýmky se hromadí, nové se zakuřují a některé staré rozdávají nebo odklízejí do depozitáře, aby udělaly místo těm novým.

Kdo mne zná, ten ví, že kládám a kládičkám zrovna dvakrát nehovím. Potrpím si spíš na tenká stébla, fajfky štíhlé a dlouhé, čerpající z odkazu staré, severské, bezfiltrové tradice. A poslední kus do sbírky je spíše kousek, kousíček, vlastně jen dýmečka, fajfčička, lulčička. Stává se ze mne extremista, extremistříček, jdu ode zdi ke zdíčce a pořizuji si hlavně úlety a úletky. A přesně do tohoto koncepíku a žánrečku mi zapadá poslední přírůstek — dýmečka tenoučká jak papírek a lehounká jako pírečko!

Říkám jí pro zjednodušení komínek, protože tomuto tvarečku se asi podobá nejvíce. Ačkoliv na délku má slušných 16 centimetříků a kotlík vysoký 38 milimetříků, všechny ostatní rozměrky jsou drobné až miniaturní. Považte sami — průměrek tabákové komůrky 16,5 mm, tloušťka krčíku 9 mm a tloušťka stěnky kotlíku v horní partii necelé 2 mm! Hmotnost — podržte se — pouhých 14 gramků.

Řekněme si na rovinku, že takováto dřevěná sirčička není určena jen tak pro nějakého takytáborníčka, že vyžaduje hotového mužika, obrněného zkušeností a bezmeznou trpělivostí. Proto ji zakuřuji co nejopatrněji, abych do dýmečky nevypálil dírku dřív, než by se člověk nadál. Protože když už človíček jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak si má dávat majzlík, páč propálená dýmčička by mu byla tak nějak úplně k hovnu.


Audio verze ke stažení

Poslechněte si audio verzi

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

21. 5. 2017  1 komentář

Dunhill Bruyere Liverpool (33) 1974

Při jedné ze svých plaveb na eBay jsem z vod internetu vylovil tuhle starou dunhillku ze sedmdesátých let. Prodejce nebyl dýmkař, nýbrž nějaký zasmrádlý antikvář bez patřičného vzdělání, a tak ji označil coby lovat. Ovšem my kuřmeni se na rozdíl od svých dýmek z morty a vřesovce nenecháme snadno napálit, protože dobře víme, že prodlouženému billiardu z delšího přířezu a s klasickým fishtailem na konci se říká odjakživa liverpool.

Dunhill Bruyere Liverpool 33

Aukci jsem vyhrál lacino, většinu nákupčích patrně odradila poznámka, že hlavička je zbroušená, zkosená směrem od náústku. Na fotkách to moc zřetelné nebylo, tak jsem lehce zariskoval a fajfku zakoupil. A skutečně, hlavička byla snížena ve přední části, působilo to trochu divně a celá dýmka poněkud padala na prdel. Nejdřív mě napadlo, že majitel dýmku zbrousil, aby odstranil zeshora opálené dřevo, pak se ale ukázalo, že má v sobě hlavička dvě jemné vlasové trhliny, z čehož vyplývá že v průběhu let praskla, a to byl zřejmě i ten důvod, proč je kus dřeva pryč. Podrobná inspekce nakonec ukázala, že prasklina je opravdu jen jemná a navíc pokrytá souvislou vrstvou karbonu, tak bych řek’, že na funkci rostlináře ani kuřbuřta to nakonec snad nebude mít žádný vliv.

Nu ale aby mi ta neodborně uříznutá hlavička nekazila celou fazónu a nezpůsobila citlivějším lidem v blízkém okolí neštovice a kurděje, klekl jsem si (už zase!) před Dejmalem na hrách a nasliboval mu modré z nebe, jen když mně tu horní hranu trochu srovná. Jak řekl, tak i udělal, úhel decentně zjemnil a vše svými medvědími tlapami zapravil. Klaním se, pane, děkuji a rukulíbám, ponížený služebník!

Fajfka je to opravdu malá, z původní dunhillovské jedničky nebo dvojky jsme udělali miniaturu s průměrem hlavičky 19 a výškou 28 milimetrů. Ale kouří se mi z takových dýmeček většinou dobře, neboť člověk se vždycky víc soustředí, když má v ústech lehkou lulku s tenkými stěnami — je třeba bafat trpělivěji a opatrněji než z těch velkých vykotlaných dubů, co vám vypáčí panty ještě dřív, než je vůbec zastrčíte mezi zuby.

21. 3. 2017  2 komentářů

Dr Boston Griffon Dublin Sand

Možná si vzpomenete, že o této dýmce od vzácného přítele a vyhlášeného knihomola Přemka jsem se zmiňoval víc než tři roky nazpět. Rád jsem ji kouříval při procházkách venku, protože se dobře drží v zubech a není s ní moc práce. V poslední době ale trochu ležela ladem, vyčítavě se na mě dívala a měla výkyvy nálad. Dílem z toho důvodu, že v zimě nerad kouřím/mrznu venku, a dílem i proto, že jsem už víc než rok nebo dva neotevřel žádnou virginii, pro kterou byla původně fajfka vyhrazena.

Dr Boston Griffon Sand

Poněvadž mi ale bylo líto, že je lulka sněhem zavátá, oživil jsem jeden starý nápad: nechat si ji opískovat, aby se ztratily ty nepěkné kazy, které na sobě má. Padl jsem proto na kolena před kolegou Dejmalem, slíbal mu prach z bot a i různě jinak mu lichotil a podkuřoval, aby tu nevděčnou práci pro mne ve volné chvíli udělal. Dejmalovi se sice do pískování vůbec nechtělo, brečel mi na rameni, že na hlavičce žádná kresba není a výsledek bude stát za starou bačkoru, ale nakonec se podvolil, sehnal kýbl, lopatku i písek, nazul si ty bačkory a pustil se do práce. A jelikož je to chlapec šikovný, fajku opískoval rovnou dvakrát pod různým tlakem, aby kresba řádně vylezla, takže nakonec se výsledná struktura docela podobá starým dunhillkám s hlubokým pískem, které mám tak rád.

Na fotkách to nejspíš není tolik vidět, ale ve skutečnosti dýmka dost prokoukla. Překouřím ji teď bryskně na latakie, aby se dostala zpátky do pravidelné rotace, kam patří; ještě si spolu něco užijeme.

21. 3. 2017  Přidejte komentář