Vyhlašuji pátrání po třech svých dýmkách

V životě se dějí téměř samé zábavné a potěšující věci. Zvláště pak v Brně, v pět hodin ráno, v Poslední leči. Při jednom takovém krásném večírku ve čtvrtek 16. 6. jsem dostal vynikající nápad, že si dám na dobrou noc dýmku. I vytáhl jsem své zachovalé kožené pouzdro Peterson, vytasil jednu z dýmek, nacpal si čerstvě otevřený Huber English Balkan a připálil oblíbeným Zippem. Vzhledem k blíže nespecifikovanému počtu promile jsem si kouření asi moc neužil; ostatně zanedlouho jsem odešel na kutě a nedlouho poté už spinkal jako mimino. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si ráno uvědomil, že ze čtyř dýmek mám pouze jednu! Tu, kterou jsem si při odchodu ledabyle hodil do tašky. Pouzdro se třemi latakiovými dýmkami včetně zapalovače jsem nechal ležet v Leči. Druhý den však žádné z věcí neměli na místě činu nejmenší tušení.

Tímto tedy vyhlašuji pátrání po třech dýmkách. Kdybyste je někdo náhodou někdo někde viděli, třeba ve frcu nebo na Aukru, budu moc rád za jakoukoliv zprávu. Nabízím samozřejmě všimné/nálezné, měl jsem k fajkám silné citové pouto.

Jirsa SG Superior je druhá dýmka, kterou jsem si vůbec kdy pořídil. Vyznačuje se hladkým provedením přenádhernou kresbou, a akrylovým náústkem.

Jirsa SG Superior

Stanwell Naval Admiral je mimořádně pěkná dýmka podle návrhu Sixtena Ivarssona. Má pěknou kresbu, akrylový náústek, parádní frčky a kouří se z ní výborně.

Stanwell Naval Admiral (30)

W. Ø. Larsen 98 je subtilní stará dýmka od sběratele, koupená přede dvěma lety v Etrafice. Na sedlovém akrylovém náústku má pěkně zlatě vyvedené logo výrobce.

W. Ø. Larsen

20. 6. 2016  4 komentářů

Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík!

Jirka Kalous konečně dostal rozum

Jirka Kalous konečně dostal rozum

O foglarovkách píšu obyčejně na svůj typografický blog, ale dnes udělám malou (a krátkou) výjimku. Musím se totiž vyznat z vleklé schizofrenie, která mne léta pronásleduje. Ačkoliv jsem odkojencem ideálů Jaroslava Foglara, mezi které patří důsledný odpor ku kouření, věnuji se dýmkařskému koníčku. Vím, že je v tom velký rozpor, ale nemůžu jinak. Snažím se proto aspoň sportovat, protože si vždycky vybavím ikonický výrok Jirky Kalouse, který se objevil v seriálových Rychlých šípech a jemuž vděčím za nadpis tohoto textu. Jakže mi to řekl Mirek? Nikdy není příliš pozdě, nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík!

Ježek v kleci

Ano, vážení, je to tak. Snad mně to Jestřáb — dej mu pámbu klidné odpočinutí — odpustí, že fotím své foglarovky a ježky v kleci na stejném místě, kde obyčejně pořizuji fotografie nových dýmek. Jediný rozdíl je, že tentokrát jsem nepoužil fotostan. Zdálo se mi, že si rychlošípácké téma víc zaslouží tu naši oprýskanou zídku u domu, porostlou mechy a lišejníky. A teď už mne, prosím, omluvte, plantážníci, jdu se věnovat důležitější práci. Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem…

25. 2. 2016  2 komentářů

Petr Pipes Bulldog Sand

Jedna čerstvá fajfka, ještě teplá.

Vzpomínám si, že už před rokem jsem si udělal menší rešerši mezi klasickými buldoky, především mezi těmi krásnými starými od Dunhilla. Obyčejný pejsek mi ve sbírce doposud chyběl, protože mám jen jeden spigot od Petersona a jednoho českého buldočka ze soutěže. Sami uznáte, že ani jedna dýmka nesplňuje moje výchozí požadavky na čistý základní tvar. A protože vím, že klasické fajfky umí — kam oko dohlédne — nejlépe Petr „Peťák“ Libora, kolega z pražské buňky, požádal jsem ho konečně minulý týden, aby pro mně vystrouhal reminiscenci na ony dunhillovské kreace. Od Peťáka už dvě dýmky mám a obě jsou vynikající, proto jsem se nebál, že dostanu nějaký nepovedený pařez od domácího kutila se čtyřmi prsty na obou rukou dohromady.

Petr Pipes Bulldog Sand

Peťákovi jsem ukázal několik obrázků vysněného tvaru a sepsal základní proporce dýmky, jako byla délka 130—140 milimetrů, komora 20×30, pískované provedení, bezfiltr a náústek z akrylu nebo cumberlandu. Všechny moje požadavky mistr splnil beze zbytku, jen v jedné věci mi po zralé úvaze nevyhověl: nedal na náústek aplikaci z kosti, rohoviny nebo světlého dřeva, jak jsem prosil, protože si myslí, že se tam nehodí. Nebudu se na něj zlobit, dýmka je nádherná i tak, a ve skutečnosti vypadá mnohem lépe a subtilněji než na fotkách. Ostatně mám takový dojem, že se mi tentokrát snímky moc nepovedly, tvar fajfky je o něco lépe vidět na fotografiích, které má Peťák na svém blogu.

Těžko se tomu výrobku dá něco vytknout, tvarově i rozměrově sedí výborně. Ostře řezané tvarosloví je lehce narušeno jen hrubým pískováním, které sice není tak brutální jako na dunhillech z prehistorických let, ale i tak je po mém soudu o něco drsnější, než bývá zvykem. Na obrázku a v přítmí to není dobře vidět, ovšem náústek je pěkně žíhaný a díky tomu je lehce potlačená černota celého výrobku. Technické zpracování je samozřejmě dokonalé, dýmka je hezky vrtaná, má příjemný skus i dostatečně široký kouřový kanálek, navíc je velice lehká, protože má pouhých třiatřicet gramů. Se svou délkou 138 milimetrů se drží v paštěce přímo skvěle. Spodní hrana dýmky je mírně zkosená, aby to hezky stálo na stole a aby bylo kam dát značku výrobce, pořadové číslo (246) a vročení.

Nemůžu se dočkat, až fajfku řádně zakouřím. A protože je známo, že do černé dýmky se nehodí nic jiného než černé lano nebo latakie na dobrou noc. Bude to proto další z mnoha kusů vyhrazených pro mé nejoblíbenější tabáky.

17. 2. 2016  3 komentářů

Duch Llana Estacada

Jsa konservativec, držím se osvědčeného kuřiva a nepouštím se do žádných větších soubojů. Z toho důvodů můj archiv tabáků sestává toliko z černých latakií (Artisan, Dunhilly, Huber a Dan Tobacco) a jen občas mezi hromadami klobásek a balkánů vykoukne panenská virginie. Čas od času si nacpu některý orientál, abych nebyl za úplného kazišuka kazisvěta, ale to je tak asi vše, protože ostatní tabáky mně buď nechutí vůbec, nebo mě jenom nebaví zdaleka tolik, co řádně vyuzené listí.

Pár dní nazpět jsem zaregistroval, že se v nabídce u chlapců z Etrafiky v Blanické a taky na Michalově webu konečně objevila větší zásoba lan. Doposud byla v nabídce jen lanka od Samuela Gawitha, jehož firmu mám dlouhodobě v nemilosti, teď ale přibyl i brácha Gawith Hoggarth, který mně byl vždycky milejší, protože nedělá tabáky plné smetí a polétavého prachu. Možná mám jenom předsudky a možná že od té doby, co se bráchové po sto padesáti letech zase dali dohromady, půjde v rámci „optimalizace“ Hoggarthova kvalita rapidně dolů, ale nezbývá mi teď než dát se na modlení doufat, že si svoji kvalitu GH podrží co nejdéle.

Různá lana

Smotání do formy lana je jeden z úplně nejstarších způsobů zpracování tabáku. Z listů se vyřízne prostřední řapík a následně se celé neporušené listí ručně smotá — podobně jako doutník — do formy různě tlustého provazu/hovínka/prasečího ocásku. Lano se pak nechává několik měsíců vyzrát, někdy lehce slisované, aby se hezky propojily chutě, a funguje to vlastně docela podobně jako u flejku, jenž také pěkně drží vlhkost a výjimečně dobře se hodí pro archivaci.

Příprava ku kouření spočívá v nařezání provazu na tenké penízky, rozemletí na vlákna a jemném nacpání. Je dobré nechat lano po rozřezání trochu proschnout, protože bývá z výroby zpravidla moc vlhké, ale nejspíš je to jako u každého jiného řezu otázka osobních preferencí. Pokud je provaz na penízky nařezaný už od výrobce, říká se mu většinou spun cut, ovšem takový bych já nebral, protože se člověk připraví o tu zdaleka největší zábavu — krájení rybičkou z dětství či nějakým jiným žabikuchem.

Lana mají ledasco společného s latakiemi, které jsou fire-cured, česky to jest školené táborákem, kdy se tabák suší ve stodolách nad ohněm. U latakie máme na na začátku voňavý orientální list a na konci pomalu, až do černa, vyuzený tabák. To u Gawithových lan jsou na začátku většinou tmavší druhy virginie (někdy s podílem na slunci sušených), později proškolené ohněm nebo pomaleji pečené do tmavohněda nebo až úplně do černa. Výsledná chuť tak ledasčím může připomínat právě latakie, i když oproti vyloženě slané uzené chuti orientálního listu jde spíše o sladší pečený charakter. Je to asi jako kdybychom srovnali nasolené uzené maso s dobře udělaným steakem, na kterém nám pěkně zkaramelizoval tuk.

Pro mne coby milovníka latakie a tmavého doutníku jsou samozřejmě zajímavá spíše černočerná lana, dovedená až na samou hranici barevného spektra (la pardón, černá prý není barva!), u nichž se naplno projeví ten technologický post-processing, který tak zásadně ovlivní výslednou chuť. Proto mě úplně nejvíc baví černý Pigtail nebo Black Irish X Twist, o trošku méně už Happy Bogie, který je sice tak silný, že podlamuje kolena i ztepilým kuřmenům, ale chuťově už nemá takové koule jako smolné černé provazy.

Po dlouhé době jsem pro sebe objevil novou kategorii tabáků, která nejspíš brzy vytlačí všecky „obyčejné“ virginie, protože mi připomíná to nejlepší, co z dýmkového tabáku znám — uzeninu. Pokud vás baví doutníky a latakie, zkuste dát lanu šanci i vy, budete možná čubrnět!

15. 11. 2015  3 komentářů

Líná hulba 2015

Navrátivše se na chvíli do Krna, zavítal jsem opětovně mezi své bývalé kolegy z tamější buňky, abych je potěšil svým nedostižným šarmem, nezměrnou inteligencí a neopakovatelným humorem. Kupodivu mne někteří členové vůbec nepoznávali, zatímco jiní si přede mnou pohrdlivě odplivovali na podlahu anebo ošklivě kleli. Naštěstí se později ukázalo, že ne vše se od mého exitu ze zatáčky na Vídeň změnilo, a tak JaN stále trpí fóbií z bakterií na klikách od toalety, což mu znemožňuje pravidelné a efektivní vyměšování, Tvaroh se tváří stále stejně tvarohovitě, což mu znemožňuje najít si kamarády, a právník Kora do soutěží laskavě poskytuje ty nejhorší tabáky, které doma najde. Chvála jim!

À propos — soutěž byla. Tabák tentokrát nebyl donátorem Korou znehodnocen jogurtovým nápojem, díky čemuž se nám do kouření nepletl bifidus aktif ani jiné podobné marketingové výmysly. Byl to zkrátka takový ten náš oblíbený hnusný tabák, který poskytuje tu prazvláštní rozkoš, že kuřákovi okamžitě zkřiví hubu do prapodivných tvarů, což ostatním soutěžícím způsobuje záchvaty smíchu a nenadálé vyhasínání dýmky. A tak to máme rádi, vážení.

Vítězem historicky první Líné hulby se stal zkušený závodník Slowfish — necháváme ho občas vyhrát, aby se neutápěl v depresích z vlastních obezity, projevujících se nezřízenou konzumací vepřových kolen. Na čestném druhém místě jsem doběhl já, na třetím Prorok a na posledním Nefritová liška, které se dýmka při neopatrné manipulaci zamotala do fascinátoru. Osatní pořadí už si nevzpomínám, ale když mně někdo pošlete výsledkovou listinu, tak ji sem doplním pro příští generace a pro závistivce z pražského klubu (budou se válet smíchy, až uvidí ty časy).

diplomy_thumb.jpg

24. 10. 2015  Přidejte komentář