Peterson 1865 Mixture

Zatímco fajfky od irského Petersona nepatří mezi mé největší favority (čest výjimkám), k jeho tabákům mám o něco vřelejší vztah. Může za to především latakiový Old Dublin, který považuji za jednu z nejuniverzálnějších směsí na trhu. O tom tabáku se nemluví často, protože jej bereme jako samozřejmost, ale kdekdo vám potvrdí, že se jedná o hezky vyváženou směs s optimální vlhkostí a výborným hořením. Pěkný řez a dohořívání až do konce, to jsou vlastnosti společné všem tabákům anglického typu, které jsem od Petersona kdy měl. Zásadní nevýhodou Old Dublinu je fakt, že Peterson nemá v portfoliu žádné stylové příbuzenstvo. (A Balkan Delight mi nechutnal, obsahoval málo latakie!)

Peterson 1865

To se konečně změnilo v okamžiku, kdy na trh dorazila Original 1865 Mixture z edice Founders Collection, připravené ku příležitosti 150. výročí založení firmy. Nejsem velkým přítelem různých výročních tabáků a limitovaných edicí — bývají to zpravidla neslané/nemastné aromatiky, určené nejširšímu publiku a vhodné maximálně jako vánoční dárky od bezradných manželek. Toto ale není ten stejný případ, protože 1865 Mixture patrně není limitována objemem a vyskytuje se na té jediné správné (tedy anglické) straně chuťového spektra. Při zběžném porovnání zjistíme, že zatímco Old Dublin obsahuje kromě Virginie a Latakie i Cavendish a turecké (orientální) tabáky, v případě 1865 Mixture se jedná čistě o směs Virginie a Latakie. Může to někomu připadat jako kombinace chuťově a výrazově chudá, ale ze zkušenosti už víme, že výsledek je odvislý především od počtu, druhu a umného vyvážení jednotlivých surovin.

Zvláštní přístup zvolil Peterson, když nabízí 1865 jen ve stogramových plechovkách za cenu kolem 730 Kč. Řadu kuřáků může objem a cena od experimentu s tabákem odradit, byla by to ale velká škoda. Na plechovce se píše, že se jedná o full bodied smoke pro zkušené kuřáky dýmek a dá se s tím vcelku souhlasit. Ačkoliv se jedná spíše o středně silnou směs, při kouření se Latakie projevuje velice znatelně a překvapila mne její vynikající chuť. Když jsem psal o vyvažování poměrů, je třeba uznat, že 1865 Mixture výborně dokladuje, že i dva druhy tabáku mohou ústit v mimořádně lahodnou kombinaci. Je to dáno částečně i tím, že v anglických směsích se obyčejně kombinuje několik druhů světlé a tmavé Virginie — díky tomu je chuťová paleta ve výsledku mnohem pestřejší.

Kdo na začátku nemá velká očekávání, bývá na konci začasté spokojen. Skoro určitě si nějaké plechovky 1865 Mixture pořídím na takové to domácí kouření a třeba i do archivu.

15. 9. 2016  Přidejte komentář

Comoy’s Tradition Liverpool (133)

Není moc krásnějších dýmek než obyčejný rovný billiard či jeho varianta s prodlouženým přířezem — liverpool. Když si člověk potřebuje oddychnout od hluku velkoměsta, freneticky blikajících reklam a všeobecného vizuálního smogu vůkol, uchyluje se k tichému rozjímaní v křesle a vybírá sobě dýmku z nejklasičtějších. Stejně činí i proplešatělý typograf, dávaje průchod své zálibě v minimalismu a střídmosti. Střídmosti, jež aspoň částečně vytváří oponenturu vůči ukřičenému světu, kde kdejaký blbý kartáček na zuby musí mít „zajímavý“ tvar.

Comoy’s Tradition Liverpool (133)

Světoznámá firma Comoy’s v minulém století významně přispěla k udržení a prohloubení věhlasu anglických dýmek, třebaže její zakladatel François Comoy vyráběl se svými sourozenci fajfky už od roku 1825 ve francouzském Saint-Claude. Historie téhle firmy je dlouhá a nebudu se jí zde věnovat, protože to za mne udělali jiní (Pipedia). Místo toho napíši několik slov o fajfce, kterou jsem nedávno šťastně vydražil na eBay.

Liverpool od Comoye je vynikajícním příkladem toho, jaké dýmky se vyráběly cca do šedesátých let minulého století. Jednoduché a funkční produkty, nástroje ke kouření, charakteristické starým brierem a dobrým dílenským provedením. Po tvarové stránce je ta fajfka „ohlodaná na kost“, přesto je bezpochyby krásná. Mohou za to zejména vyvážené proporční vztahy: délka 140 milimetrů, hlavička vrtaná na 19 a hluboká asi 36 milimetrů, to vše podpořeno tenkým dlouhým krčkem a váhou pouhých 23 gramů.

Dýmka je nalevo značená Comoy’s Tradition a napravo Made in London England. Řada Tradition se vyráběla od roku 1925 až do sedmdesátých let, kruhová značka London England se poprvé objevila v padesátých letech. Otázky ale vzbuzuje provedení loga C na levé straně náústku. Odborníci praví, že C vrtané na tři otvory (oproti pozdějšímu zjednodušenému provedení) se vyrábělo od roku 1919 až do osmdesátých let. Nicméně tenká varianta písmene C, kterou mám na dýmce já, se vyskytovala jen ve dvacátých a třicátých letech, po válce už ne. Přestože mě rozpor mezi datací dřeva a náústku poněkud mate, přikláním se k tomu, že dýmka byla vyrobena buď v letech padesátých, nebo šedesátých.

Zmínku si zaslouží také renovace. Dýmka je vskutku příkladně vyčištěná a navoskovaná, náústek skoro jako nový. Radost. Až za hrob.

14. 9. 2016  2 komentářů

Stanwell 239

Když už jsem psal o Sixtenu Ivarssonovi a jeho příspěvku k severské dýmkařské tradici, mohl bych se podělit i o druhou svou dýmku z té doby. Tvar číslo 39 je ukázkovým představitelem vejčitých Ivarssonových dýmek, těch různých quarter a half‑bentek v normálním provedení i s aplikacemi z bambusu nebo rohoviny, jak je dobře známe z historických katalogů a od movitějších sběratelů, než jsem já. Oproti Sixtenově tvaru číslo 30, který jsem si kdysi pořídil, se tento liší zejména provedením krčku, jenž není nasazen na hlavičku přímo, ale v jakémsi vředovitém oblouku, typickém pro šedesátá léta nebo některé plné bentky od Petersona. Celkově je dýmka lehčí a štíhlejší než číslo 30, je to ale dáno částečně tím, že takřka všechny novodobé fajfky jsou robustnější než jejich historické verze — totéž platí i pro tvarové výdobytky dědy Ivarssona.

Stanwell 239

Za unikátní považuji zejména známé stanwellovské řešení náústku, který kombinuje sedlový s klasickým, zde je ovšem opravdu elegantně tenoučký, skoro až dívčí, radost pohledět. Naopak při porovnání s tvarem číslo 59 je dýmka nepatrně hřmotnější, zejména v partii své hlavičky, která je ostatně o cosi větší, tabáková komora má průměr 19 milimetrů a hloubku asi 40. Příjemné je, že u obou fajek je komora vrtaná kónicky — mám s tím u Stanwella docela dobré zkušenosti.

U strojové dýmky se jen málokdy vydaří bezchybná kresba, a proto nelze ani tady čekat žádné zázraky. Zajímavé mi přijde hlavně to, že řada starých Stanwellů preferuje po stranách hlavičky ptačí oči namísto plamenů, dýmky jsou z materiálu řezané v jiném úhlu, než je obvyklé. Jestli je to náhoda, nebo záměr, to neumím posoudit. Nejspíš jsou důvody ekonomické, v továrně se snaží vřesovec co nejlépe vytěžit. Každopádně je kresba z pravé strany poměrně pěkná a hlavička nevykazuje žádné defekty ani kazy vyjma jednoho v horní části dřeva, je ale viditelný jen při dobrém osvětlení.

Říkám si, že před padesáti lety musela fajfka patřit mezi vyšší třídu, protože byla mořená na relativně světlý odstín. Každá dýmka, jak známo, používáním dramaticky ztmavne. Dá se předpokládat, že z výroby šla tahle poloviční bentka opravdu dosti světlá, protože ještě dnes má odstín některých mých vydařených grainů, které byly v době koupě hezky světlounké.

Do staré dýmky patří jedině dobrý přírodní tabák. Kouřím teď po čase zase flejky Old Ironsides od Dan Tobacco a myslím, že by k této prehistorické stanwellce mohly docela pasovat.

5. 9. 2016  2 komentářů

Stanwell Old Briar 559

Sixten Ivarsson patřil mezi nejvýraznější postavy dýmkařské scény vůbec a stal se mimo jiné synonymem pro skandinávskou dýmkařskou tradici. V době nedostatku anglických dýmek se postupně vypracoval z neznámého opraváře fajek až na světozámého pipe makera a zakladatele světoznámé dýmkařské dynastie (dýmky navrhuje syn Lars i vnučka Nanna). Ale především Sixten Ivarsson vnesl do oboru cosi úplně nového. Ačkoliv začal své první fajfky tvořit jako nápodoby a parafráze klasických anglických tvarů, už od začátku si tradiční tvarosloví po svém aktualizoval. Nejdřív jen nenápadně, později už dramaticky a nebojácně.

Sixten své dýmky zeštíhloval, hlavičky nakláněl do tupého úhlu ke krčku, po čase přišel s mnoha originálními tvary. Nebyly to jen typické ivarssonovské vejcovité hlavičky, ale též první severské freehandy inspirované kresbou dřeva a také krásné dýmky s aplikacemi z bambusu nebo rohoviny. Své jméno spojil Sixten mimo jiné s firmou Stanwell, pro kterou zejména v 50. a 60. letech navrhl řadu tvarů, jež se po léta úspěšně prodávaly. Ještě dnes se některé z nich v nabídce Stanwella vyskytují, i když už zpravidla nemají tak důsledně vyštíhlený vzhled, posunuly se směrem k průměrnému (ne)vkusu. Nedávno se mi naskytla příležitost pořídit si dva z typických Stanwellů ze šedesátých let, a tak jsem dlouho neváhal.

Stanwell Old Briar 559

Subtilní fajfka tvaru číslo 59 (resp. 559) je první z nich. Nepodařilo se mi dohledat, zda se jedná o Sixtenovu vlastní kreaci, nebo jen inspiraci Ivarssonovou prací, ale není to až tak podstatné. V každém případě vychází dýmky přesně z těch principů, které Ivarsson ve Stanwellu představil.

Je to asi padesát roků stará tenká fajfka s hlavičkou vejčitého tvaru, z níž vychází relativně dlouhý krček zakončený sedlovým náústkem z ebonitu. Vajíčko je štíhlé, ostré a vysoké, na fajce není mnoho zbytečného materiálu; je malá, lehká a má překvapivě pěknou kresbu. Celková délka dýmky je 145 milimetrů, komora je vrtaná na 18 mm a hluboká přibližně 38. Značená je starým logem bez korunky a nápisem Old Briar, který se u Stanwella vyskytoval ke konci šedesátých let.

K tomu „starému brieru“ snad jen pár slov. Richard Carleton Hacker ve své knížce The Ultimate Pipebook píše, že ještě před druhou světovou válkou bylo možné sehnat prvotřídní fajfky z vřesovce starého 250 let. Později, jak dýmkaření získávalo na popularitě a ubývalo starého dřeva, vyráběly se nejlepší dýmky z vřesovce stoletého. A v době, kdy Hacker svou knížku psal (t. j. první půlka osmdesátých let) bylo obvyklé vyrábět dýmky z brieru starého asi 50—75 let a jen ty nejhorší fajfky se dělaly z kořene mladšího. Dnes, kdy je už vřesovce málo, používá se často ještě horší materiál. Takže až budete příště přemýšlet, proč se z těch starých dýmek tak bezvadně kouří, vězte, že je to hlavně dřevem!

Kdybyste si chtěli prohlédnout i ostatní fajfky z té doby, doporučuji k proštudýrvání tyhle dva katalogy z šedesátých let (plus jeden z let padesátých).

5. 9. 2016  Přidejte komentář

Brebbia Ninja Ambra 839

Teď jsem si vzpomněl: Aby té mojí poslední princezně fajfce se zlatou kundou na čele nebylo smutno, pořídil jsem jí do party jednu kamarádku. Ninja číslo dvě, oficiálně Ninja Ambra 839. Nemám moc zahnutých dýmek, jedu si to hulení převážně rovně, čili tadlencta polovičatá bentka bude onou výjimkou potvrzující pravidlo.

Brebbia Ninja Ambra 839

Rozmýšlel jsem se původně mezi dvěma half bentkami, ale tahle to nakonec vyhrála, protože má vydařenější kresbu. Ne že by dřevo bylo úplně dokonalé — je to spíše mix různých grainů — díky tomu ale fajka nestála milion (jenom polovinu). Nutno uznat, že z pravé strany má na hlavičce vskutku překrásná ptačí očka. Z levé strany jdou spíše plameny, ale ani to není úplně marná kresba a nebude třeba stydět se s tou dýmkou chodit ven. Nad žlutým akrylátem použitým pro náústek jsem slintal už minule, tak se mu nebudu nijak zvlášť věnovat, a zmíním raději rozměry.

Není mi pořád jasné, co mě to napadlo — koupit si tak obrovskou dýmku —, ale už se holt stalo a vyhazovat ji asi nebudu. Tabáková komora vysoká 44 milimetrů a vrtaná na 20 milimetrů je patrně největší, jakou ve sbírce vůbec mám. Řezat tu hlavičku nejspíš nemá cenu, i když by jí centimetr pryč nijak neuškodil a byl by to ve výsledku docela pěkný zahnutý billiard. :-) V každém případě nebudu cpát tabák až po okraj, páč na to kouření většinou nemám celej den, a bude taky potřeba vymyslet, co z fajfky budu hulit, protože takový solidní kotel černého lana by mě možná nadobro vytřepal z trenýrek.

19. 8. 2016  2 komentářů